Aniž měl jsem v hlavě zmatek,
přemýšlel jsem, že dost lidí,
budoucích otců a matek
v manželství se sotva vidí.
Že než společná řeč řídí
jejich kroky chvilkový styk.
Promluvit se možná stydí,
v lepším případě řeknou, „dík“.
Mlčení lepší nežli křik,
než rány a nervy v tahu,
nežli z partnera stálý tik,
kdy oběť vykoktá, „vrahu“.
Partneři si zvolí dráhu
tak, že oba dva se minou,
ona s jiným spěje k blahu,
on zas rád se baví s jinou.
Tak vlastně všední dny plynou,
jeden o druhém nic neví,
je to obou vlastně vinou,
spolu nic však neobjeví.
Když dva lidé zájem jeví,
mlčet se dá dohromady,
časté jsou však spíše zjevy,
kdy prázdná slova na hromady
tady bez ladu se kupí.
Aniž ti dva ví si rady,
každodennost hroty tupí.
Nesdílet – pak duše úpí,
a co děcko vlastně vnímá?
Rodiče jsou jako supi,
v rodinném krbu je zima.
Z tropů arktické hned klíma,
když ti dva se sebe bojí,
kamarádství – cesta přímá
k citu – jinak dojde k boji…
