Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - Nebyli jsme pri tom byli jsme aspon u toho! ID6698
Vše v této sbírce se týká skutečných vandrů ze současnosti, počínaje rokem 2007. Obsahuje jak prózu, tak i básně (texty k písním). Podoba osob, míst i děje je čistě úmyslná!
Velká trampská brigáda, která se o posledním srpnovém víkendu konala na severu Kokořínska, se musela bohužel obejít bez přímé pomoci mé i mých dvou kamarádů.
Vyrazili jsme v sobotu ráno plni elánu a byli odhodláni se připojit ke zhruba šedesáti kamarádům, kteří na Vlhošti byli již od pátku. Pravda, to množství lidí nás trochu děsilo, protože máme k davům odpor, ale protentokrát jsme to chtěli překousnout. Osud tomu však chtěl, že davy se pro nás nekonaly.
Hned za Blíževedly jsme si cestu „zkrátili“ strništěm. To nám ještě vyšlo a my stále věděli, kde jsme. Kousek za statkem ve Stranném jsem kamarádům ukázal vysoko ve skalnaté stráni kemp jehož jméno mi dosud není známo, ale který je svým umístěním velmi sympatický a nám to ráno mile posloužil coby snídaňové místo. Rovnou jsme tam uklidili a posbírali odpad do pytle, jenž jsme pro ten účel vzali sebou. Sběr nepořádku byl totiž součástí téhle hromadné akcičky pořádané Roverskými Patrioty. Potom jsme ve stylu pravých tuláků vyrazili azimutem (rozuměj nazdařbůh) k Vlhošti. Zde se potvrdilo, že zabloudit se dá všude. Po třičtvrtěhoďce jsme měli jasno kde jsme. Byli jsme v lese (ještě pořád). Taky jsme věděli, že ten les je součástí trampských Roverek – tedy v to jsme spíš doufali. Huron nás rozveseloval představou, jak již za rohem hučí Mumlavské vodopády. Byly to naštěstí jen koruny borovic. Zvěř tu byla plachá a dle toho jsme usoudili, že civilizace je blízko. Ostatně to nám i potvrzovaly siluety houbařů, které stejně rychle jak se objevily i mizely. „Učiněné lesní přízraky,“ vydechl Cajs. Měl tím samozřejmě na mysli je, ne nás! My jako správní zálesáci určili sever a dohadovali se kudy dál jít. Na sever se nám nechtělo. Vlhošť – monument tohoto kraje byl kdesi skryt a téměř jistě jsme věděli, že ne na severu. Za pobrukování písně „Skal a stepí divočinou, hladový a roztrhán...,“ jsme se trním úspěšně prodrali na cestu. Nebyla to ale obyčejná cesta, byla to cesta z lesa. Na jeho okraji zjevil se nám skalním prstencem ozdobený vrch Vlhošť. Heuréka. Nepředvídatelným událostem ale ještě nebyl konec. Cajs měl totiž cosi s nohou. Nedalo se na ní stát, což mu, zejména při chůzi, dělalo potíže. Protože je stejně jako většina ostatních lidí tvorem dvounohým, při chůzi se musí vždy o jednu nohu opřít a od ní se odrazit k druhé. Takto střídavě stále dokola. Cajsovo levá noha se však neměla s kým střídat, neboť pravá noha vypovídala poslušnost. Prostě měl zvrtnutej kotník, no. Plácli jsme sebou do stínu na louce u křížku a rozmýšleli, co dál. Odkudsi z lesa nad námi se ozýval hovor a bylo slyšet čilý pracovní ruch. Usoudili jsme, že tam asi nikomu chybět nebudeme. Vyčerpáni blouděním jsme se tedy pak v odpoledním žáru přesunuli na nedaleký kemp a tam se rozhodli pozdně poobědvat a odpočinout si. Koordinátorovi celé brigády – Houbařovi se mi nezdařilo dovolat, tak jsem mu alespoň napsal omluvu esemeskou. Utěšovalo nás, že když nic jiného, tak zatím jsme sebrali asi půl velkého pytle odpadků zanechaných v lese houbaři, turisty a jinými nezodpovědnými jedinci. Z poobědního rozjímání nás náhle vytrhly hlasy. Za chvíli jsme již zalamovali palec se Šamankou, Martinem, Hankou, Ronym a jeho synčetem. Pokecali jsme o všem možném, jen Cajs se do hovoru nezapojil – usnul po noční šichtě jako špalek. Také nás poctil svou návštěvou další z hybných elementů Roverských Patriotů – Netopejr. To už ale čas pokročil a my se loučili. Zatímco Netopejr s kamarádem se vydali okouknout ještě nějaké kempy, Šamanka a spol vyrazili k prameni u Heřmánek. My vzbudili Cajse, hodili bagáž na záda a vyrazili projít pár kempů, ze kterých jsme chtěli odnést případný nepořádek. Cajsův spánek byl zřejmě posilující – dokonce mu šlo i chodit. A tak jsme šli. Swamp, Swampík, Indián... nikde nebylo co sebrat. Před všemi trampy, kteří na Roverky jezdí je třeba smeknout. Všude bylo uklizeno jako ze škatulky, včetně připraveného dřeva a zelené větvičky ve vyčištěném ohništi. Za to u cest se bordelu válelo dostatečně, takže se nám pytel neutěšeně plnil. Chvilku to vypadalo, že opět bloudíme, ale nakonec jsem naši malou brigádu lesního zatracení vyvedl v pořádku u rozcestí Nad Kravími doly. A to v tu nejlepší chvíli – zrovna přijíždělo auto do kterého Moby s Houbařem nakládali pytle plné odpadků připravené podél cesty. Prozřetelně si na vjezd do CHKO vyjednali už dopředu povolení. Přetížený pick-up jim dával za pravdu. Tohle bych nenechal vláčet pěšky ani pana Sedimenta (i když kousek možná jo :-) Chvilku jsme pokecali a pak se rozloučili. Ne však na dlouho. Po dvou kilometrech jsme došli k lesnímu občerstvení na okraji vsi Skalka, kde jsme se opět zdravili s trampy. Tam jsme se také za celodenní anabázi odměnili několika pivy. Zůstali jsme pod korunami borovic nakonec sami. Všech téměř šedesát trampů, kteří se tento víkend v Roverkách sešli za účelem pomoci lesu, trávilo odměňovací večer v hospodě v Litici. To pro nás bylo především daleko a i to množství lidí nás od přesunu odradilo. Snad jindy. Rozloučili jsme se s Omarem, zalomili palec s Druidem a sami pak vlahým večerem šli zpět do lesů na kemp. Již za tmy jsem ten skalní převis v pohodě objevil. Čistý a opuštěný nám nabídl svou pohostinnou náruč. Zahořel oheň, zavoněla uzenina, či Cajsovo sekaná. Kecali jsme o všem možném, ale únava z dlouhého dne nás brzy zmohla. Po desáté hodině už se tichým údolím neslo jen trojí oddychování. Až na extempore s myší byla noc klidná a spánek posilující.
Vstávali jsme v sedm, když slunce ozařovalo protější stráň. Typická ranní pohoda – oheň, kafe, čaj... Já zjistil, že v noci si myšky zahrály fotbal s mým chlebem. Bohužel to byl fotbal plážový – patka byla dokonale vyválená v písku. Aby toho nebylo málo, tak jsem ještě kamarády pobavil přímým opékáním salámu v popelu a posléze driblingem o zem s tím samým kouskem uzeniny. No, nakonec nebyl ten tavený sýr ke snídani zas tak špatný. Sbalili jsme, poklidili a po osmé opouštěli tu oázu klidu. Opět jsem kamarády vedl mimo značené cesty a opět se mi povedlo tzv. „zabukovat“. Za Kačabačou jsme totiž ztratili trošku orientaci a opět jsme tápali roverskými lesy. Díky tomu jsme i našli pěkný flek se spoustou vzrostlých křemenáčů. Když jsme ale pak vyšli z lesa a místní lidé nám potvrdili, že domy co vidíme jsou už částí Skalky, bylo nám ouvej. Vlak měl jet za dvě hoďky a my to měli do Blížáků sakra daleko. Ale poradili jsme si. Opět cestou necestou, lesem nelesem a nakonec i pastvinami jsme dobloudili tam, kam jsme potřebovali. Údolí se otevřelo a my se vynořili u statku ve Stranném. Kruh se uzavřel. Pak už jen rychlý lahváč v krámku za kostelem (pozor – jediné občerstvení v neděli dopoledne v Blíževedlech, otevřeno jen do deseti hodin!), vlak a návrat domů.
Sice jsme se přímo brigády nezúčastnili, ale i tak jsme, doufám, přispěli svou troškou do mlýna trampských událostí posledního srpnového víkendu roku 2008 na Roverkách!
