Návštěva
Vlak se skřípěním zastavil a Lenka vystoupila na perón. Po špinavých schodech a nevábným podchodem prošla do haly a rozhlédla se. Na ni tu ještě ni nikdo nečekal. Ani Bety, její sestra, ani švagr Honza nebyli v dohledu. Neteř Lucku ani nečekala. Co začala studovat v Praze, nudné víkendy v malé vesnici ji moc netáhly.
Dala dohromady drobné, u automatu si koupila kávu a vyšla před nádraží. Za ten půlrok, co tu nebyla, se v Kostelci na první pohled nepohnulo nic. Snad i ten jezevčík, uvázaný před bufetem, byl stejný jako tenkrát v létě. Jedinou viditelnou změnu zařídila příroda. Když tu Lenka byla naposled, stromy měly listí, kdežto teď bylo mezi jejich holými větvemi vidět až na kostelní věž.
Odhodila kelímek od kávy a nervózně zkontrolovala mobil. Nic. Zavolala by do hájovny sama, ale před třemi dny jí při SMS dohadování s Davidem došel kredit – a ještě si ho nestačila dobít. David byl její přítel, no už expřítel, ušklíbla se v duchu hořce, počítačový grafik. Půl noci Lence vysvětloval, jak pro ni není perspektivní – až z něj vylezlo, že svou budoucnost vidí v mladičké performerce s hustými dredy.
Čekala by cokoliv, ale tohle ne. Původně na Davidovi oceňovala zejména, že není žádný lamač ženských srdcí. Za ty dva roky se zřejmě mnohé změnilo, aniž si toho Lenka všimla…. Zaskočilo ji to, město už nebylo přátelské, rohy ulic ji sevřely jako past. Potřebovala z Prahy vypadnout za každou cenu. Proto teď stála na nádraží, které nebylo ani velké, ani malé a netrpělivě vyhlížela sjednaný odvoz.
Podupávala, nohy ji zábly. Ještě deset minut a půjde pěšky. Na hájovnu k sestře nebylo daleko, takových pět kilometrů, ale z větší části do poměrně strmého kopce. V létě hezká procházka.
Konečně se za mostem v zatáčce objevila starší žlutá škodovka. Lenka vzala tašku a pomalu se vydala naproti. Auto se s houpáním zastavilo, Bety vyskočila a objala sestru.
„To je dobře, že seš tady! Pojď, pojď, dej si tu tašku dozadu, pojď povídat, co je novýho. U mě nic, znáš to - Honza pořád v lese, Lucina přijede tak akorát pro peníze…Holka, holka, tobě to sluší, no jo, to je ta Praha, taky se tam budu muset rozjet….“
Ač sestry vyrostly ve velkém městě, Bety neváhala s odchodem na venkov ani vteřinu. Lenka sestru obdivovala, ona by na odchod neměla žaludek, nezvykla by si. Z města plného světel odejít do vesnice, kde jediný místní obchod zavíral ve čtyři odpoledne/a ve středu míval zavřeno celý den/, do vesnice, kde po deváté večerní byla jediným světlem mdlá záře TV obrazovek…
Ale Alžběta, řečená Bety, byla vichřice. Už odmala. Když něco chtěla, nic ji nezastavilo.
A Honzu chtěla. Aspoň ze začátku asi hodně. Do svého budoucího muže vrazila jako devatenáctiletá v Máji. Čerstvý absolvent lesnické fakulty právě popíjel mléko ze sáčku. Zbrusu novou lesnickou uniformu měl politou a mokrou. S rodiči bydlely tehdy nedaleko, v Betlémské ulici, takže za deset minut po této příhodě se Honza objevil prvně v životě u nich na prahu. Trochu v rozpacích, trochu překvapený, ale Bety nemělo už tenkrát smysl odporovat. Uniforma ihned putovala do pračky, a Honza musel chtě nechtě zůstat na noc. Druhý den ho Bety doprovodila na nádraží, za měsíc k němu odjela na víkend…a za půl roku byla svatba a z Alžběty se stala paní na hájovně v Horním Dole..
Mezi horami vítr ustává, ale Bety vichřice se nezklidnila. Nic ji nezlomilo, zůstala dál větrem, který se chtě nechtě neustále dotýkal rtů místních drben.
Narozdíl od Lenky ráda vařila, ráda hostila, milovala návštěvy. Teď měla příležitost - jako žena hajného častovala každou návštěvu, která přišla za jejím mužem, domácím pečivem, dorty, bábovkou, chlapům nabízela i výtečné domácí víno. V hájovně se za chvíli dveře netrhly…
Památná byla návštěva ministra zemědělství. Protože kulturák opravovali a z restituované hospody byl second-hand, pozvali místní ministra k jednání do hájovny. Bety neznala trému - přivítala a pohostila ministra tak, že být na něm, asi by neodjel nikdy. Říkalo se, že pak osobně do hájovny několikrát volal, zásadně, když nebyl hajný doma, ale nikdo to nemohl dokázat a Alžběta sama to nikdy nepotvrdila, ani nevyvrátila. Vědělo se jistě jen to, že způsob života nezměnila, tak šel jeden hlas, že papaláše z Prahy odmítla.
A nejen to: sotva se v Horním Dole trochu rozkoukala a Lucka se naučila chodit, začala s novinkami v obci dosud nevídanými. Zorganizovala ve vesnici společenský život : každoroční vánoční besídky, velikonoční koledování, na začátku a konci sezóny pro místní i chalupáře společenské večery s hudbou a tancem. Začátky byly těžké. Několik roků vesnice vzdorovala, většinu návštěvníků tvořili majitelé víkendových usedlostí. Ale po letech houževnaté výdrže přicházeli ve stále větším počtu i místní.
Sotva Bety se škodovkou vymanévrovala po úzké cestě z plácku před nádražím, starostlivě se zeptala:
„Co je s tebou, Lenko? Něco s Davidem?“
„Našel si jinou.“ Samotnou jí překvapilo, jak klidně to řekla.
„Jinou? Je to vůl, Leni, jestli si našel jinou“, Bety se rychle na sestru podívala, „lepší než ty ta jiná nebude…Neboj, zítra mají v Ostrově hasiči bál, půjdeme. To by bylo, aby nebylo!“, povzbudivě se usmála a odbočila na silnici, vedoucí k Hornímu Dolu. Minuly odbočku ke starému mlýnu, z něhož teď byla výletní restaurace, projely kolem baráčku s napůl probořenou střechou, ve kterém žila stará Blažková a jejích dvacet koček, minuly ještě pár zhruba dvacetiletých okálů – a už brzdily před hájovnou.
„Tak jsme tady, koukej, Honza čeká,“, kývla hlavou Bety a vylezla z auta. Švagr na Lenku vždycky čekal – a vždy ji vítal objetím o něco delším, než mělo být. I dnes, zatímco hajná zajížděla se škodovkou do dvora, svíral Lenku v náručí tak nějak jinak, než jen příbuzensky. Nebylo jí to nejpříjemnější. S Bety si byly podobné, ale splést si je nikdo nemohl. Nevěděla, proč to Honza dělá a se sestrou o tom z pochopitelných důvodů nikdy nemluvila. Konečně uhnul, aby mohla vstoupit do hájovny.
Než přešla těch pár metrů chodbou ke dveřím do kuchyně, stačilo se jí o nohu otřít asi pět koček. Psa na hájovně neměli, kočky ano. Vešla do kuchyně a posadila se ke stolu. I tady se snad čas zastavil – navzdory tikotu obrovských pendlovek na zdi. Z hrnců na plotně se kouřilo a za oknem se procházel holub. Holubi byli Honzovou pýchou, účastnil se s nimi nejrůznějších zemědělských výstav a přeborů. Dokázal o nich mluvit celé hodiny, věděl o nich opravdu hodně. Holubi byli švagrovou vášní největší, a jak si Lenka občas pomyslela, zřejmě už dlouho jedinou.
Během oběda, který byl jako vždy výborný – nudlová polévka, králík na smetaně a voňavá domácí bábovka, stačili probrat všechny rodinné novinky: staré auto tety Milady, novou manželku bratrance Vény, Lucku a její studium. Po obědě se Honza rozloučil s tím, že jde do lesa. Zatímco Lenka myla nádobí, Bety namlela na dřevěném ručním mlýnku po babičce na kávu. Nikde jinde nechutnalo kafe tolik jako u sestry v kuchyni.
Sotva dopily, zavelela Bety rezolutně: „Jdeme zkoušet…“
„Co chceš zkoušet?“
„Probuď se, Lenko, šaty přece, když zítra jdeme na ples.…“
„Lenko“, a Bety položila sestře ruku na rameno, „David se na tebe vykašlal, ale přece se kvůli němu nebudeš trápit. Není jedinej na světě. Čím ses zkazila, tím se naprav. Nejlepší lék na lásku je zase láska…,“ prohlásila.
„Pro tebe taky?“, škádlila sestru Lenka.
„Nebuď zvědavá, budeš brzy stará, teď řešíme tebe“, vyhnula se odpovědi a už otvírala dveře do obývacího pokoje.
. Následující dvě hodiny přišly Lence ne nepodobné nakupovacím scénám z Pretty Woman. S tím rozdílem, že tohle nebyl Hollywood. Ze zkušenosti věděla, že je zcela zbytečné něco namítat, proto si téměř bez odporu vyzkoušela sestřiny sváteční kusy oděvu a jejich různé kombinace. Postavy měly dost podobné, i když…tam, kde Betyně látka splývala, Lence překáželo nějaké to kilo navíc. Musela vyzkoušet i růžové šaty s flitry, které by se podle ní hodily spíš na madam od střelnice, než na vesnický ples. Sestřiny nejoblíbenější. Nakonec Bety rozhodla, že růžová barva nejde Lence k vlasům a navlékla se do šatů sama. Jako blondýna v nich vypadala rozhodně líp, než hnědovlasá Lenka - jenže Bety měla dar vypadat dobře v čemkoliv. I pytel od brambor by na ní vypadal jako model z Paříže. Pro Lenku nakonec našly na dně skříně černou sukni a černou krajkovou halenku: nebylo to nic proti ničemu, tak souhlasila.
Když Bety po dvou hodinách konečně zamykala skříň, řekla: „Tak – a zítra večer z nás budou královny plesu.“ Rozhodnost v jejím hlase Lenku polekala. Když ale večer usínala v parádním pokoji, dá se říct, že na sobotní večer byla rozhodně zvědavá.
V sobotu byla plotna studená, Bety nevařila. Mohla si to dovolit, protože Honza šel už ráno pryč. Do lesa a pak jako dobrovolný hasič pomáhat s posledními přípravami plesu. K snídani si sestry namazaly chleba s máslem, ovšem ještě s nedojedeným krajícem v ruce startovala Bety auto. „Jedeme do Lipnice, udělat hlavy“, zavelela. „Nic neboj, Božka je šikovná…“
Kadeřnictví pro Lipnici a okolí sídlilo v garáži rodinného domku. Když vešly dovnitř, Lenka poprvé zapochybovala o úsudku své sestry. Protože firma s honosným názvem HAPPY DAY sloužila zároveň jako půjčovna šatů PRO VÁŠ NEJŠŤASTNĚJŠÍ DEN, jak stálo na reklamním letáčku s motivem holubiček, byla místnost vyzdobena poněkud kýčovitými obrázky dvojic, líbajících se v západu slunce, a také spoustou panenek ve svatebních šatech. Ne vždy se vyplatí dát na první dojem: když se viděla v zrcadle, musela uznat, že paní Božena má opravdu zlaté ruce a takový účes by nesvedli ani v Praze.
Po návratu od holiče vykouzlila Bety ze spíže masový nářez, nakrájela chleba a obě sestry se daly do jídla. Do kuchyně svítilo odpolední slunce, u kamen spala kočka, všude byl klid a mír. Lenka si poprvé od rána vzpomněla na Davida. Až dosud si od plesu neslibovala víc než rozptýlení, teď ji napadlo, že by se vlastně nějaký ten hasič docela hodil. Od místních, jak soudila, se dalo čekat leccos, ale asi ne, že by odcházeli za performerkami s hustými dredy a tetováním. V její situaci ji to smiřovalo s osudem.
V hodinách hrklo a vyletěla kukačka. Lenka se lekla. Teprve to jí připomnělo, že ticho bylo nějak dlouhé. Podívala se na sestru: měla hlavu v dlaních, plakala?.
„Bety, co je, co se stalo, bolí tě něco?“, objala sestru kolem ramen. Neplakala, ale oči se jí leskly: „Budeme královny plesu, ale se mnou nikdo tancovat nebude…“
„Blázínku! S tebou?!!!??? Půjdeš z ruky do ruky…“
Pomalu zavrtěla hlavou: „Nebudou, Leni. Mě se bojí.“
„Kdo se tě bojí?! Proč by se tě kdo bál, vždyť tě mají rádi…“
„Mají mě rádi, někdy. Bojí se mě, nepatřím sem, Honza jo. Připadám si hrozně sama…“
V tom bouchly dveře, Honza vracel z lesa. Bety se narovnala, otřela oči, prohrábla vlasy, než došel její manžel do kuchyně, už by na ní nikdo nic nepoznal.
„Jdeme se oblíkat. Honza nás odveze, ale musí tam být dřív“.
V pokoji si vzala sestru do parády: měla úžasně hbité prsty, nebýt toho, že rodiče chtěli, aby obě dcery měly maturitu, nejspíš by z Betyny byla kosmetička. Lenka jen pomáhala: držela sponky, podávala vatičky, nic víc by si ani netroufla. Potají sestru pozorovala: i když si byly dost podobné, vždy Bety pokládala za hezčí z nich dvou. Vlnité vlasy jí padaly do tváře a když se smála, měla ve tvářích dolíčky. Matka dospělé dcery, a pořád vypadala trochu jako holčička.
Před sokolovnu v Ostrově dojeli s předstihem, nicméně i tak bylo parkoviště ze dvou třetin zaplněné.
Než došli ke vchodu, byla Lenka představena snad celému kraji, s každým si musela potřást rukou a každému třetímu odmítnout prozatím pozvání na skleničku. U šatny odložili kabáty a poté vešli do sálu sokolovny. Ostrovští a hasiči si s výzdobou vyhráli - od stropu visely girlandy papírových růží, na pečlivě nažehlených bílých ubrusech byl zatím jen sem tam mokrý flíček/k půlnoci už na většině stolů ubrusy chyběly/ a na pódiu stály připraveny nástroje SKUPINY SLÁVY BABOUKA, jak stálo na velkých stříbrných reprobednách.
Jak sestry s Honzou procházely sálem ke svému stolu, muži tichli a ženy začínaly šeptat.
Bety měla částečně pravdu. Ne obě, ale ona byla bezpochyby královnou plesu. Ve svých růžových šatech a s blond vlasy vyčesanými do rafinovaného drdolu vypadala jako oživlá ilustrace z Harlekýna, mnohem víc jako hollywodský sen, než jako manželka hajného odvedle. Zářila jako baterka. Snad až příliš. Chyby a nedostatky jiných vypadaly vedle ní mnohem větší. Jako reflektor nasvítila příliš malé šaty na příliš kyprém těle, podomácku udělanou trvalou, která ovšem spíš než účes nápadně připomínala hrnec, odhalila i střevíčky se sešlapanými podpatky, zařezávající se průramky šatů neurčitých barev, střihů a materiálů, dederonový kostýmek paní školní ředitelové…
Bylo to špatně. Bety byla jiná. Přišla z města, navíc z Prahy. Přestože tu žila tolik let, nikdy by si nedala z vlasů spáchat hrncovitou trvalou. Přestože ji každý z přítomných mužů stokrát viděl v zástěře, teplácích nebo gumácích, byly příležitosti, kdy dokázala vypadat jako královna. Tím se tolik lišila od jejich manželek - většina z nich vypadala, že mají na nohou gumáky i teď.
Lenku posedla neblahá předtucha - začala se o sestru bát.
I poté, co se pohledy odvrátily a šepot přehlušila hudba, trvalo několik skleniček vína, než podivný pocit nebezpečí minul a začalo se jí na plese opravdu líbit. Se všemi si potykala, smála se, bavila, jak vína v lahvích ubývalo, častěji tančila, než seděla. Smířila se už s tím, že vyhovujícího hasiče dnes nepotká: jejími tanečníky byli většinou zasloužilí tátové od rodin. Zato Bety, jak si Lenka s údivem všimla, tancovala pouze jednou, zezačátku, a to s manželem. Nezdálo se ale, že by jí to vadilo, vesele se bavila s celou partou kolem stolu.
Před půlnocí vytáhli rozjaření pánové z organizačního výboru plesu obě sestry na pódium, aby losovaly tombolu.
Pro Lenku to byl jeden z nejbáječnějších večerů v životě. Do chvíle, než kohosi neplánovaně napadlo vyhlásit královnu plesu.V davu pod pódiem začali muži, posilněni alkoholem, křičet jeden přes druhého: „Mařka Novotná!“. „Ne, Dana Machová!“ Hrncovité trvalé zaujaly bojovou formaci. Najednou kdosi překřičel všechny ostatní: „ Královna tam už stojí!“ – a ukazoval na pódium. „Už tam stojí! Bety, Bety, hajná, hajná!“, halekal a ostatní se k němu přidávali.
Bojová formace trvalých se přiblížila.
Lenka koukala na svou sestru vichřici. Dole se právě rozpadala manželství, zakládalo se na historku, vyprávěnou dalším generacím, a Bety stála. Nehnutě, jako růžová socha - s přimhouřenýma a pozornýma očima.
Starý Novotný se prodral k mikrofonu a zařval: „Královnou plesu je hajná Alžběta! Prosím manžela Honzu, aby jí pogratuloval.“ Postrčil ho dopředu a vnutil mu šampaňské, které zbylo z tomboly.
Kdykoliv potom na tu chvíli Lenka vzpomínala, viděla ji kousek po kousku, rozfázovanou jako políčko filmu.
Honza zatřepal láhví, odšpuntoval šampaňské a proud vína namířil přímo na svoji ženu. Mohlo to vypadat jako neopatrnost, ale Lence bylo jasné, že Honza se právě v té chvíli manželce pomstil. Za politou uniformu, za to, že je z města, za legendu o ministrovi, za to, že by si na hlavu nikdy nedala udělat hrncovitou trvalou, za to, že nebyla stejná jako ženy, mezi nimiž žil od narození.
Alžběta stála celá mokrá, z vlasů jí kapalo, nicméně v tváři se jí nehnul ani sval. Lenka se k sestře vrhla a začala jí utírat kapesníkem.
Odstrčila jí, otočila se směrem ke kapele, luskla prsty: „Hrajte“ a do ticha začala tančit. Nikdo se nepřidal. Okolo mokré a tančící královny plesu byl prázdný kruh. Tančila deset vteřin, půlminuty, pak se jí zvrtla noha, spadla na zem a zůstala ležet. A zakletý zámek se probudil. Bojová formace se změnila v hejno poplašených kvočen, radících, co by se s Bety mělo udělat. Z nejbližšího stolu stáhli chlapi ubrus a hajnou na něj položili. Chvíli ležela jako mrtvá, pak otevřela oči a pomalu se posadila. Shodila z nohou boty, a kulhajíc, odcházela středem sálu. Černou kabelku na dlouhém řetízku vlekla po parketách za sebou.
Lenka pospíchala za ní. „Betyno, Bety,“ ale ta se zastavila až u auta: „Jedeme.“ „A co Honza?, zeptala se Lenka .“Však on ho někdo doveze…“
Druhý den ráno se Bety s nohou v obinadle otáčela kolem plotny jako dřív. Jen o něco pomaleji, trochu kulhala. Růžové šaty se vyprané sušily v koupelně. Honza se ani neukázal, jen podle toho, že z věšáku zmizel lesnický kabát, poznaly, že je pryč.
Když odpoledne přišel, poprosila ho, aby jí odvezl na nádraží. Vyhověl téměř bez jediného slova. Bety zůstala doma, s poraněnou nohou si za střízliva řídit netroufla. Stála na zápraží a mávala jim tak dlouho, dokud auto nezmizelo v zatáčce.
Honza ještě Lence odnesl tašku na perón, ale na vlak s ní nečekal. Nic se nezměnilo – jako obvykle se rozloučil objetím poněkud delším, než mělo být.
