Seděli proti sobě a pozorovali se, jako by navzájem měřili síly. Tou dobou byli ve vinárně skoro sami. K jejich stolu doléhala jen tlumená hudba a občasné cinknutí skla.
„Jsi si jistá?“
Jen němě kývla hlavou.
Rychlým pohybem vyklepal z krabičky cigaretu a zapálil si. Natáhla taky ruku ke krabičce, ale pak zaváhala.
„Asi bych neměla …“
Lhostejně vytáhl ještě jednu a připálil jí. Lačně vtáhla kouř do plic. Vlastně už jí to bylo jedno.
„Myslel jsem, že bereš nějaký prášky,“ sykl podrážděně a zapil to notným douškem podchlazeného tramínu.
„Haló, tady jsem, všímejte si mě taky!“ Nepatrný uzlíček v jejím lůně se netrpělivě zatřepetal.
Nemilosrdná pěst jí sevřela žaludek a snažila se ho obrátit naruby. Vehnalo jí to slzy do očí. Ne, teď nesmí zvracet. Zatnula zuby. Několikrát se zhluboka nadechla a pak douškem minerálky spláchla z krku pachuť hořkosti.
Zatímco se potýkala s nevolností, přemýšlel, čeho všeho je schopná. Nemá nejmenší chuť nechat si komplikovat život. Snad jí jasně řekl, že nemá zájem o problémy. Husa pitomá.
„Doufám, že si to nechceš nechat,“ znovu se napil a podvědomě se otřásl hnusem. Nejen kvůli nedobrému vínu.
Sledovala jeho brunátnějící obličej se stále většími obavami. Co si vlastně myslela? Že se rozvede? Že vyhodí ženu a děti a ji si přivede domů? Jak mohla být tak hloupá! Ale copak to mohla tušit? Kolikrát ji ujišťoval, že miluje jen ji! S manželkou si nerozumí, je pro něj jen koule na noze. Sladké řeči, co se tak krásně poslouchají.
Ještě před půl hodinou se těšila, až ho uvidí. Až mu řekne tu úžasnou novinu. V duchu si malovala jeho rozzářené oči a šťastný úsměv. Pak přišla studená sprcha. Příliš studená na to, aby v ní mohla nechat i jen náznak naděje. Ještě před půl hodinou ho milovala. Teď ho nenávidí.
Znovu jen pokrčila rameny. Spíš jako odpověď na své myšlenky než na jeho monolog.
„Co po mě vlastně chceš? Chceš prachy?“ Ani nečekal na odpověď. „Jasně, že chceš prachy.“ Sáhl do peněženky a hodil na stůl hrst bankovek.
„Doufám, že chápeš, že už se dál nemůžeme stýkat.“ Spěšně típl nedopalek a popadl kabát.
Dívala se za ním, jak rychlými kroky míří ke dveřím a mizí na ulici. Nedokázala se pohnout, nedokázala myslet. Cigareta už jí dávno uhasla.
„Notak, nebuď smutná! Však my to spolu zvládneme!“ Chomáček se znovu netrpělivě zavrtěl. Copak nechápe, že bez tohohle sobce se klidně obejdou?
Další vlna nevolnosti ji vytrhla z letargie. Jednu z bankovek na stole zasunula pod popelník, zbytek shrábla do kabelky a vyšla na ulici. Cestou domů si koupila tři litry krabicového vína a koření.
Seděla ve vaně, připouštěla teplou vodu a lila do sebe svařené víno. To by bylo, aby se to nepustilo.
Znala spoustu svobodných matek, ale sebe na jejich místě si nedokázala představit. Všechny měly nějakou tu babičku, která občas pohlídá, rodinu, která vypomůže, když je nejhůř. Ale ona nemá nikoho a nic. Jen pronajatý zatuchlý byt v suterénu a mizerně placenou práci. Copak může do tohohle všivého světa přivést dítě?
Obrátila do sebe další hrnek horké tekutiny a zatnula zuby. Musí vydržet co nejvíc. Navzdory zmítajícím se vnitřnostem se jí zmocnila malátnost.
Prosím, ať se to povede, prosím, ať se to povede … opakovala si jako mantru a znovu roztočila červený kohoutek. Jednou budu mít krásné a zdravé dítě. A mužskýho, co mě bude chtít. Jednou. Někdy. Ale ne teď. Teď ne.
„Co to děláš, je mi strašné teplo a všechno se se mnou točí. Já tohle nechci, slyšíš? Je mi špatně, nech už toho! To mi nemůžeš dělat, to já nevydržím! Prosím, už dost, prosím!“
Žaludek prohrál boj s těhotenskými hormony a přemírou vína a naráz se zbavil svého obsahu. Voda ve vaně se zbarvila rudě.
Zvracela znovu a znovu, neschopná jiného pohybu. Nakonec přece jen vytáhla špunt. Pozorovala odtékající vodu a bylo jí zle. Chtěla, aby voda byla červená krví.
Čekala skoro měsíc, jestli se nestane zázrak. Zkoušela nějaké bylinky a cviky, co jí poradily známé. V práci tahala těžké balíky. Zkoušela skákat ze židle, pak i ze stolu. Chvíli přemýšlela o sebevraždě. Teprve potom se odhodlala jít k doktorovi.
„Nechcete si to ještě rozmyslet, maminko?“
To oslovení jí rvalo srdce. Nenáviděla toho chlapa v bílém, jako nenáviděla celý ten nespravedlivý svět. Musí jí to dělat ještě těžší?
„Na miniinterrupci už je pozdě, budeme to muset udělat v narkóze. Sestra vám vypíše všechny papíry a vysvětlí vám, kdy a kde se budete hlásit.“
Odcházela a už zase jí bylo zle. Zle ze sebe samé.
Poslušně se položila na nemocniční vozík. Cesta k sálu se rozpila do jediné šedivé šmouhy lemované blikavým světlem zářivek. Injekce se sedativy už začala zabírat, ale pochybnosti tady byly pořád. Copak se zbláznila? Opravdu to chce udělat?
„Opravdu to chceš udělat? To přece nemůžeš! Já se tak bojím.“
Teď, teď má poslední možnost vstát a odejít. Když to neudělá …
Vozík zastavil před prosklenými dveřmi. S námahou zvedla ruku.
„Potřebujete něco?“ naklonila se nad ní sestra.
Unaveně spustila ruku a rezignovaně zakroutila hlavou. „Ne.“ Už je pozdě. Pozdě na všechno. Světla na operačním sále ji oslnila.
Přilepený až úplně vzadu se třásl strachy. Do jeho sametově teplého pelíšku se dral chladný kovový vetřelec.
