Zvedl se a hekajíc bolestí se odklopítal do předsíně. Nepodíval se do kukátka. Ani nepoužil své klasické Kdo tam?
Pootevřel dveře a apaticky zavejřil na nějakou starou ženskou. Fialové, kudrnaté vlasy, bílé, zdravotní pantofle, sedmdesát pět let věku a modrá zástěra.
Neznal ji.
,,Dobrý den...“ zamumlala opatrně.
Neopětoval. Chvíli počkala a pak pokračovala: ,,Vy jste pan Roh...že ano...?“
Přikývl.
,,Jdu ohledně pana Švandy...že prý máte nemocnou maminku a nemůžete chodit nakupovat...?“
Přikývl.
,,Pan Švanda zkolaboval...je v nemocnici a nevypadá to moc dobře.“
,,Aha...“ vypadlo z Adama. Stále však nechápal, kam tím ta ženská míří.
,,Napadlo mě, že jak to máte s tou maminkou, tak že bych chodila nakupovat já...dokud se tedy pan Švanda nevrátí.“
To s tím nakupováním, dokud se nevrátí, to nepronesla příliš přesvědčivě...Adam si ji pečlivě prohlédl a zkoušel odhadnout, co je ta ženská zhruba zač. Páchlo ji z úst, a to od ní stál na metr, zuby měla žluté jak párek strakatých kanárků. Vypadala jak klasický mobilní telefon ,,On tak smrdí!“ ,,On nikoho nepustí do bytu!“ ,,Je nepříjemnej a zlej, a to mu prokazuju takovou službu!“ přesně takhle si představoval hovory s jejíma stejně smýšlejícíma sousedkama.
,,Já....“ načal Adam zaraženě ,,....nějak se o to postarám....to je dobrý.“
Přikývla a s výrazem zadostiučinění počala šlapat schody nahoru. Adam zabouchl dveře.
Netrvalo to moc dlouho...možná pár dní, možná několik týdnů. Adam zrovna žvejkal svou poslední housku. Poslední jídlo, co měl. Hlad byl neskutečný, napadlo ho, že najde pár knih s koženou vazbou a pomalu a po kouskách je sežere. Poslední pivo měl ráno. Bylo mu zle. Pořád mu bylo zle, ale většinou se v tom případě ožral, aby mu bylo zase dobře.
Netrvalo dlouho, a už se plazil v předsíni po čtyřech hledajíc, jestli mu něco nevypadlo když přenášel jídlo. Zarazil ho kus papíru přede dveřmi...po chvilce ho napadlo, že mu jej někdo podstrčil přes práh. Sebral jej, odešel zpět a usedl na gauč. Rozsvítil malou lampičku a četl.
Bylo to úmrtní oznámení.
Švandův pohřeb je desátýho někdy za čtrnáct dní.
Jak pročítal řádky plné lítosti a smutku, došlo mu, jak jsou lidi pokrytečtí. Švanda neměl rodinu ani přátele...každý soused v tomhle domě, každý kolemjdoucí...i pitomá pokladní v marketu nad ním akorát orhnovali nos. Ale teď, když je mrtvej, když už se odpoutal nad vším tím svinstvem všude okolo, tak ho všichni milují a údajně vzpomínají v dobrém.
Ani on se k němu nechoval zrovna nejlíp, ale zase nikdo se nikdy nechoval dobře ani k jemu samotnému.
Lidi vás využívají, vysávají. Jsou ubohými tvory, duševně i fyzicky slabými, jejichž jedinou výhodou je snadné množení. Nejsou nikdy spokojení, když nic neumí, hledají pomoc u ostatních. Melou pantem o svých hrozivých problémech, které nikoho nezajímají a jejich jediným dobrým údělem na týhle zkurvený zemi by bylo, kdyby vymřeli. Myslel si, že dokáže přežít jen tak, že se stáhne do absolutního, nejtemnějšího ústraní.
Nemohl už nic dělat. Prožíval velké dilema.
Vylézt ven?...nebo zůstat tady a umřít jak zvíře?
Vždyť on vlastně i žije jako zvíře. Jen spí, jí, pije a koná potřebu.
Je vůbec možné, aby zapadl zpět do světa venku? Vždyť ani pořádně neví, jak to tam teď vypadá. Co když vyleze a hned ho někdo okrade? nebo zabije? Co když se nechala tahle země zase jednou ledabyle obsadit? Nebo jestli tu není třeba zase nějaký jiný zřízení? Třeba nějaká diktatura? Revoluce a tak...?
To jsou všechno věci, které by mu ani Švanda nedokázal říct....protože by je sám nepobral, natož třeba pochopil. Možná je právě on, Adam Roh, poslední člověk na světě se svou vlastní, svobodnou vůlí...a tak nějaká vyšší instance poslala Ottu, aby ho z bytu vylákal.
''A nemagoří už náhodou?'' Napadlo ho.
Co když to zase pro změnu nebude zas takový problém. Možná je to tam pořád stejné. Možná ještě pořád vládnou demokratické Modré Straky, možná lidi stále okrádá ČEZ, možná ještě stále funguje ta malá večerka na rohu jeho ulice.
A možná by ještě našel i nějaké boty na ven.
Přišel k hromadě a odsunul stůl stranou. Bral z ní oblečení, podle čichu zjišťujíc, jestli se dá ještě vůbec nosit. Oblékl se shodou náhod úplně černě. Napadlo ho, že jinak než černě to ani nejde...
V předsíni vyštrachal nějaké boty. Nízké, z tmavé, po letech ztvrdlé kůže. Otevřel vstupní dveře a opatrně prohlédl chodbu.
Nikdo nikde.
Co to proboha dělá!? Se zbláznil!! prolétlo mu hlavou.
Překročil práh. Opatrně zůstal stát na jedné noze...možná čekal, že se něco hrozného stane.
Ale ono nic.
Tak vykročil i druhou nohou. Stanul tak kompletně na chodbě...byl to zvláštní pocit, po takové době. Zhluboka se nadechl, i ten pach, ten pach tak jiný než v jeho bytě, mu naháněl husí kůži.
Zabouchl za sebou a opatrně vykročil směrem ke schodům.
Byl tehdy pátek třináctého.
…..................................................................
Jééé kámo! Taky chcát?!
Jasný! Jak sme tam seděli, tak sem to skoro pustil!
Maj tu draho co?!
Jasný kámo! Tady v tom zkurvenym městě, aby si vzal člověk do hospy litr!
To jo ty vole!
Ale dobrá kalba ne?!
A jo...v pohodě! A kam pak? K Dandům?
Ale jo, tam to zapíchnem!
Ty vole! Ani neteče voda, to jako půjdu pít s pochcanejma rukama?!
Kámo! To zní jak myšlenka dekadence!
To jo kámo...
(smích)
