Muzikál - Jméno růže - 4. část
ID: #4334
| Autor | danmark |  |
| Vytvořeno | 22.10.08 06:43:53 |
| Kategorie | |
| Téma | Náboženství |
| Počet návštěv | 426 |
| Dílo sledují | |
Dílo je 'bez kategorie' ! Opravte si jinak se Vaše dílo nebude zobrazovat v 10 minutách slávy.
Prolog ke sbírce:
Jedná se o muzikálové texty na motivy U. Ecca - Il nome de la rosa. Jde pouze o písňové muzikálové texty, mluvené doplňující slovo tu není. Psal jsem to v roce 2006, bude to mít celkem 5 částí.
Proces – Remigiova zpověď:
Remigius:
Tak dobrá,
přiznávám se ke své duši,
již uvrhl jsem do sklepení.
Vždyť z obra
trpaslík zbyl – síla muší,
má duše ovšem nezcepení…
Ano, já zradil ideály
za teplou krmi, za azyl,
mí druzi na hranici pláli,
já v sobě víru zamrazil…
Až teď nacházím opět sílu,
držet se svých mravních cílů…
Zda jsme vraždili?
Ó ano,
neřestné biskupy,
nám hříchy vadili,
je psáno,
že vstanou zástupy…
Krev nebyla prolita pro krev
a dýky nevnikaly do střev
pro mamon či ukojení…
My chtěli jenom lepší řád
a vyhnat ďábla z církve řad,
vždyť církev svatou vůbec není…
Zda jsme loupili?
Ó jistě,
ve zdejších klášterech…
Nocí opilí
v tom místě
stali se pouze bandou blech…
My jsme neloupili pro lup,
nám přece nešlo ze msty o zub,
vše svaté se pošlapalo…
Vrazi jsou však kazatelé,
uctívají zlaté tele,
velké bezpráví se dálo…
Bernard Guy (inkvizitor):
Je to dolcinista, arcikacíř,
pro něho je málo pranýř,
rozsévá kol sebe lži,
víru žádnou nestřeží…
Zanechává spoušť a zmatek,
przní děcka ctnostných matek…
Jen žeh napraví jeho hříchy,
jen popel ďábla přetaví,
to on vraždil zdejší mnichy,
je vrah – a šíří bezpráví…
Remigius:
Nevraždil jsem, protestuji,
tady jsem smilnil, břuch si cpal,
zpohodlněl v této sluji,
vraždit bych se tady bál…
Bernard Guy (inkvizitor):
Ty zapíráš? Tak na mučidla,
ať zatvrzelec promluví,
ať všechna jeho smyslů čidla
mu velmi rázně domluví…
Je to dolcinista, arcikacíř,
pro něho je málo pranýř,
rozsévá kol sebe lži,
víru žádnou nestřeží…
Zanechává spoušť a zmatek,
przní děcka ctnostných matek…
Jen žeh napraví jeho hříchy,
jen popel ďábla přetaví,
to on vraždil zdejší mnichy,
je vrah – a šíří bezpráví…
Objevení třetí mrtvoly:
Vilém:
Hledají tu antikrista,
zatím bratr herbarista
zabit úkladně byl právě…
Věděl, kde je kniha skrytá.
Jaké tajemství jen skýtá,
že se vraždí k její slávě?
Kdo jen rozrazil mu hlavu?
Je tu mnoho shnilých mravů,
Mikuláš moh´ vraždit hravě…
Proces – Remigiova zpověď (pokračování):
Bernard Guy (inkvizitor):
Ty zapíráš? Tak na mučidla,
ať zatvrzelec promluví,
ať všechna jeho smyslů čidla
mu velmi rázně domluví…
Remigius:
Než zažít peklo pravé zase,
jež vrátilo mi duši mou,
tedy dobrá, přiznávám se,
to já tu bloudil večer tmou…
Adelma jsem zabil z hnusu,
že kreslil krásné potvory,
já dokázal tak ukrást husu,
holt neměl jsem dost pokory…
Berengar byl červ jen chlípný,
Venantia jsem zabil – strpení,
proto snad, že byl i vtipný?
Asi – to člověk vypění…
A Severina? – Hodně věděl,
a to se zkrátka nevyplácí,
být tu ještě deset neděl,
všechny mnichy dech můj skácí…
Vilém (špitá k Adsovi):
Zbabělec se stává rekem,
vysmívá se ubohosti,
jeho výsměch není brekem,
vyprahlého vláhou hostí…
Bernard Guy (inkvizitor):
Je to dolcinista, arcikacíř,
pro něho je málo pranýř,
rozsévá kol sebe lži,
víru žádnou nestřeží…
Zanechává spoušť a zmatek,
przní děcka ctnostných matek…
Jen žeh napraví jeho hříchy,
jen popel ďábla přetaví,
to on vraždil zdejší mnichy,
je vrah – a šíří bezpráví…
Objevení čtvrté mrtvoly:
Sbor:
Bratr Mikuláš se kácí,
v očích lesk už provždy ztrácí,
vyděšeně zrak svůj třeští…
Prý to tisíc škorpionů
bylo tu u jeho skonu,
příchod antikrista věští…
Jorgeho představa apokalypsy:
Jorge:
Že příjde, víme,
stvůra strašná,
slepí zříme,
krví kašna
jak se plní,
zříme trní,
do kůže se zabodá…
Zahleděni
do svých sporů,
světlo denní
dáme moru,
tma nás budí,
světlo studí,
to však není náhoda…
Vilém:
Než vše svádět
na chřestýše,
nepodvádět
toužím spíše…
By bohatý
si splatil vinu,
a proklatý
byl jen ten z činů,
jenž dopadá
na chudáka,
sevře kláda,
zahuláká,
jeho tělo,
protne duši,
to, co vřelo,
náhle buší
na brány všech
movitějších,
co ve svých zdech
nekonejší
se už vůbec,
a to ničím,
každý hrubec
něco ničí…
Chudých trýzeň
nezabolí
pěstěný cit,
těch, co mají…
Chudých žízeň
nenastolí
touhu nepít
těch, co sají…
Jorge:
Že příjde, víme,
stvůra strašná,
slepí zříme,
krví kašna
jak se plní,
zříme trní,
do kůže se zabodá…
Zahleděni
do svých sporů,
světlo denní
dáme moru,
tma nás budí,
světlo studí,
to však není náhoda…
Adso je zmaten „dobrem“ a „zlem“, „savatostí“ a „hříchem“:
Adso:
Jsem unaven, jen lampa dýmá,
mou horečnatost krotí zima,
Fra Dolcino byl zlý a krutý.
Vždyť odsuzoval nepravosti…
Jak inkvizice, jejíž knuty
odsouzeného žití zprostí…
Jedna žena je světicí,
druhá za to samé ďáblem,
já objevit chci hranici,
kde už „dobro“ vládne nad „zlem“…
Místo toho mi obé splývá,
vždyť ospalý jsem jako slíva
a navíc vím, že miluji…
Či je to ďábla pokušení,
že cit můj není k utišení?
Svědomí stále zpytuji…
Sbor:
Světlo nebylo by bez tmy,
bez vodních par žádných blesků,
bez hloubky vztah není letmý,
ctnosti nejsou bez poklesků…
Adso:
Jedni druhé vždycky hubí,
proslov k tomu velkohubý
podá, kdo je bez pochyby…
I když trest je spravedlivý,
krutostí je stejně tklivý,
jak čin těch, co šíří chyby…
Nevyznám se v politice,
prská vosk mé věrné svíce
v knize jedné na kacíře…
Co je zločin? Co je svatost?
Jakou vlastně hledám znalost?
Přenechám to vlastní víře…
Sbor:
Světlo nebylo by bez tmy,
bez vodních par žádných blesků,
bez hloubky vztah není letmý,
ctnosti nejsou bez poklesků…
Opatův žalozpěv:
Co jsem budoval,
se tříští,
co se zachová
pro příští,
jak jsem si vždy tuze přál?
Mám tu poklady,
ba skvosty,
znaky nadvlády
i hosty,
jichž bych hned se nenadál…
Cenné tisky,
zlaté ornáty,
chudé vísky,
kříže s granáty…
Diamanty ze všech zemí,
pyšním se relikviemi
světců, co jich znala zem…
Moje moc však prudce klesá,
klášter ční tu hrdě z lesa,
stojíme tu nad srázem…
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. |
| |
