Poslední, na co si vzpomínám je, že jsem rychle zavřel oči a cítil, jak padám. Nevím, jestli lze ‚nic‘ popsat, ale já jsem opravdu padal do ničeho – zmateně jsem se koukal kolem sebe, ale nic jsem neviděl. Snažil jsem se přemýšlet, jenže moje myšlenky se pomalu rozpíjely a vzdalovaly. Vždy, když jsem se dostal do této fáze, věděl jsem, že konečně přichází spánek.
Pak jsem najednou pocítil tupý náraz. Moje tělo zvláštně tlačilo, asi jsem se při usínání nějak nevhodně otočil. Ležel jsem a kolem mě bylo pořád stejné nic. Odněkud z dálky byly slyšet hlasy. Nerozuměl jsem, co říkaly, znělo to zmateně. Hekticky. Musely být daleko, možná za zdí. Možná dál. Pomalu se vzdalovaly. Zůstal jsem sám se svým tichem. Chvíli jsem poslouchal svůj dech. Pak jsem ho na moment zadržel. Přesto jsem ho slyšel dál. Přerývaný, vzrušený dech.
Pomalu jsem otevřel oči. V místnosti bylo šero, oknem prosvítal měsíc a vrhal slabé světlo do vzdáleného koutu. V něm se rýsovala tmavá postava. Trhnul jsem sebou, oči znova rychle zavřel, ale raději jsem zůstal klidně ležet. Co mám dělat? Křičet o pomoc? Taková hloupost! Než by někdo přišel, klidně bych mohl být nakrájen na nudličky. Vyjednávat? Nebo raději zůstat ležet? Anebo utéct? V rychlosti jsem se snažil vybrat nejvhodnější možnost. Znova jsem pootevřel oči do malé škvírky a snažil jsem se zjistit situaci. Moje myšlenky najednou zůstaly stát. Tmavá silueta se blížila ke mně. Pomalu, krok po kroku. Nevypadala nebezpečně, spíš opatrně. Když se dostala do dopadajícího měsíčního světla, byl jsem si jistý, že je to muž. Podle všeho spíš mladý. Neviděl jsem moc, neutekly mi však široce otevřené oči a nevěřícný pohled. Když byl docela blízko, natáhl ke mně ruku. Málem jsem uhnul, v poslední chvíli jsem si však uvědomil, že nechci dát najevo, že nespím. Než se mě stihnul dotknout, rozmyslel si to a udělal krok zpátky.
„Krásný,“ zašeptal.
Úchyl, napadlo mě. Tajně sem vlezl oknem a teď se pod pohrůžkou bude na mě ukájet. A pak mě stejně zabije. Srdce mi tlouklo jak zvon Jakubského kostela.
„Nemusíš se mě bát,“ řekl, tentokrát nahlas.
Takže ví, že ho vidím. Otevřel jsem oči a posbíral poslední zbytky odvahy:
„Jak ses sem dostal a co po mně chceš?!“ snažil jsem se o výhružný tón, ale popravdě – znělo to spíš vystrašeně. Usmál se:
„Bydlím tady.“
Takže nový soused. Vypil víc než unesl a spletl si patro. Občas zapomínám na noc zamknout, někdy dokonce nechávám zvenku klíč. Musím si na to dávat pozor a příště to pro jistotu zkontrolovat.
„Patrně jste si spletl patro, ale pokud chcete, na pohovce se můžete vyspat a ráno v klidu...“
„Kdepak. Bydlím tady už nějaký ten pátek,“ oznámil klidně. Znova se pousmál a sedl si do křesla. Vyvalil jsem na něj oči. Tak přece blázen. Začínala se mě zmocňovat panika.
„Tak aby bylo jasno, tady bydlím já a vy okamžitě opustíte tenhle kvartýr!“ vyštěknul jsem, ani nevím jak. Ani to s ním nehnulo.
„Tak slyšíte?!“
„Jo jo,“ odpověděl. A na tváři měl pořád ten debilní úsměv. „Ještě se mi nestalo, aby mě návštěva vyhazovala z vlastního bytu. Vy máte ale kuráž, mladý muži. Nebyl byste tak hodný a nevydoloval v sobě trochu přátelského tónu?“ Zněl nepředstavitelně sympaticky, ale ten jeho klid nenechával klidným mě.
„Lidé, co se mi v noci vecpou do baráku a tvrdí, že jim patří, si koledují o malér,“ pokračoval jsem. Výhružně jsem pozvednul obočí a dokonce se mi povedlo znít nekompromisně.
„Jsi opravdu roztomilý. Jen škoda, že tady za chvíli už nebudeš,“ řekl a posmutněl.
Odkud bere tu drzost? Tady se nedá dělat nic jiného, než ho prostě vyhodit. Vsadil jsem všechno na jednu kartu a vykročil. Cestou jsem rozsvítil. Zřejmě mu to nahnalo strach, protože si rychle stoupnul. Těsně před ním jsem zůstal stát. V plném světle jsem konečně viděl, s kým mám vlastně čest.
O něco vyšší než já, snědý, vlny hnědých vlasů mu padají do čela a medově hnědé oči mžourají v náhlém návalu světla. Potají si ho prohlížím. Ostře řezaný obličej, rty trochu sevřené, oči hluboce posazené a na první pohled trochu nepřístupné. S vyholenou hlavou by klidně mohl dělat třeba vyhazovače. Kouká z něj ďábel. Přinejlepším zloduch. Měl bych z něj mít strach, ale to co najednou cítím je obavám na míle vzdálené. Jsem fascinován naprosto novým pocitem. Pocitem, že to, co vidím, není to, co vidím. Že je to klam, podprahová reklama, promítací plátno... Maska, která se v nestřeženém okamžiku odloupla a já vidím tam, kam nikdo jiný nesmí. Upřeně se dívám do jeho očí, brána se otevírá, lokaji se uklání a... opravdu se nemýlím – dokonce se usmívají. Jdu dál a vstříc mi běží rozverné dítě. Směje se a neposlušné lokny nadskakují s každým krokem. Těsně přede mnou se zastaví a zacouvá. Zkoumavě si mě prohlíží. Pak naznává, že jsem hoden jeho důvěry a podává mi svou malou ručku jako znamení, že si můžeme hrát.
Veškerý strach je najednou ten tam. Už nechci, aby odešel. Chci aby zůstal. Přepadá mě touha přijít tomu všemu na kloub. Zjistit kdo je tenhle muž. Co tady dělá a proč.
„Vždy jsem měl strach rozsvítit, bál jsem se, že bys zmizel.“
Jeho věta mě vytrhává ze snění. Trvalo vteřiny a já mám přesto pocit, že přinejmenším léta. Nerozumím mu. Jak vždy? Jak zmizel?
„Dlouho jsem tě vídal jen ve svých představách. Mluvil jsem s tebou. Nikdy jsi nic neříkal, ale mně to nevadilo. Stačilo, žes mě vyslechl. Když mi jednou bylo hodně těžko, znenadání jsi ležel v mé posteli. Klidně jsi spal a vypadal tak spokojeně. Hrozně jsem se lekl. Myslel jsem, že jsem se zcvoknul. Ležel jsem celou noc na pohovce a nemohl zahmouřit oka. Pořád jsem na tebe koukal. Nad ránem jsem si na chvíli zdřímnul a když jsem se probral, postel byla prázdná. Nic nenasvědčovalo tomu, že v ní někdo ležel. Takhle se to stalo několikrát. Nikomu jsem raději nic neříkal. Když ses vrátil, chtěl jsem si tě prohlídnout za světla, ale bál jsem se rozžhnout, myslel jsem, že je to ranní svit, co tě vždy přiměje odejít.“
Tohle je nejkrásnější blázen mého života. Nerozumím vůbec ničemu. Nevím, proč tady je a co chce, měl bych mít strach, cítit paniku, volat policii... a já tady jen tak stojím a nedělám nic. Spočinu pohledem na jeho rukách. Štíhlé aristokratické prsty. Hrabě ďábel. Všimne si toho. Pomalu zvedne pravou ruku a napřahuje ji směrem ke mně. Představuji si, jak se mě dotýká, živě vidím, jak mě hladí po tvářích, já přivírám oči a nakláním hlavu na stranu... Místo toho se však děje něco zvláštního, cítím nevolnost, třepou se mi kolena, brní mi v rukou, od nohou mě prostupuje stříbrná záře, zaplavuje mě teplo, všechno kolem mě je jakoby v mlze, oslepuje mě jasné světlo a najednou...
Tma. Nic nevidím. Je tu chladno. Kolem se rozléhá tlukot mého srdce. Po chvíli se přibližuji nějaké hlasy. Zvuky. Slyším auta. Troubí. Vzdalují se. Z druhé strany se ozývá švitoření dětí. V dálce štěká pes. V mé hlavě víří myšlenky, hromadí se, naléhají jako nenasycený dav otroků se žlutými cáry látky kolem beder, každá na mě chrlí své poselství, jsou pořád blíž, tlačí se na mě, nedovedu se soustředit ani na jednu. Chci křičet, ale nemám nic, čím bych mohl křičet. Nevidím se nejspíš proto, že neexistuji. Nejsem. Myšlenky to vzdávají a utichají, jakoby na povel. Ticho. Můj dech v echu ticha. Tma.
