Muška jenom zlatá
Povídka s otevřeným koncem
V Klementinu vládlo ticho a nesnesitelné vedro. V proudech světla vířil prach, který vypadal jako zlatý.
Jindřich zaklapl další z tlustých svazků, které ležely před ním. Měl všeho dost. V knihovně trávil už celé týdny a týdny od rána do večera. Prvotní nadšení dávno ztratil, ale teď začal pochybovat i o smyslu celého projektu.
Objektivní odpověď na otázku CO JE ŠTĚSTÍ? stejně neexistuje. Asi nejvýstižnější definicí, které se dobádal, byla ta známá: MUŠKA JENOM ZLATÁ.
Rozbolela ho hlava. K čertu se vším.
Bzz…Moucha. Kde se tady berou? Kde se vezme moucha tam, kde se ani nevětrá? Knihovna sice vypadá na to, že tu prožily život celé muší generace, ale…. Bzz…bzz. Kladiva v hlavě a ještě tohle! Rukou mouchu odehnal a zvedl hlavu od spisů. Moucha mu teď lezla po novém mobilu. Zuřivě se po ní ohnal, až shodil krajní svazek na zem. Studovnou se rozlehla rána jako z děla.
Badatelka před ním v lavici se pohoršeně otočila: - Psst!, položila si prst na rty. – Dejte pozor. Zmateně vysvětloval: - To ta moucha, promiňte, nesnáším mouchy…Cítil, jak mu rudnou uši a měl na sebe vztek. Svazek, který zvedal z podlahy, mu opět vypadl na zem.
Ženino pohoršení vystřídal pobavený zájem. – Klid, to chce klid. To všechno kvůli té mušce? Co když vám přinese štěstí? A ukázala někam do proudů vířícího se prachu: - Sledujte, vypadá jako zlatá…
