| Děl | : | 8165 | | Komentářu | : | 42973 | | Členů | : | 923 |
|
|
Krokodýl.ID: #9983 | Autor | René Vyvařil |  | | Vytvořeno | 15.02.10 14:27:14 | | Kategorie | Próza | | Téma | O žvížátkách | | Počet návštěv | 160 | | Dílo sledují | |
„Čau vole, tak nás tu máš všechny. A vedeme ti novýho kámoše… koukej. Seš přece akvarista, ne? Tak nás napadlo, že by jsme ti koupili k narozkám něco pořádnýho, co by tě potěšilo. Tak pojď, Vašíku, nestyď se ukázat novýmu páníčkovi…
„Týý vado! Jste chuji, nebo co?! Dyť mě ta potvora sežere!“
„Jaká potvora? Neboj se, vole. Je úplně v poho, na lidi neútočí… papá jen rybičky.“
„Si děláš ze mě prdel, ne? Ten, co žere ryby, má takovej ouzkej raťafák… to náhodou vím, a tenhle má tlamu, jak aligátor.“
„No, gaviál to sice neni, tenhle je z Madagaskaru, ale v životě sežral kromě ryb, tak maximálně nějakou tu kačenu, ty vole. Tady Radim ho sehnal z protekce. Fotr holky, kterou právě píchá, dělá v tý prdeli konzula, ty vole, tak to ber, jako státní dar vod ,čmoudů‘, cha-cha.“
„To mě teda poser… tak poďte dál.“
Tak jsem oslavil svý třicátý narozky… Co budu dělat s krokodýlem? Napřed jsem je chtěl poslat do prdele, ale pak mě napadlo, že ten krokoš musel stát spoustu chechtáků. Dar se nemá odmítat… to je fakt. Urazilo by je to asi. Nasralo.
Šoupli ho prozatim do vany, napustili mu trochu vody, prej už objednali ňáký větší terárko, jen to musím s Vencou chvilku vydržet. Když potom odešli, šel jsem opatrně toho plaza zkontrolovat. Ležel tam nějak smutně, tlamu mírně pootevřenou. Byl ale krásně vybarvenej. Hned druhej den jsem ho vzal na procházku. Ať se trošku protáhne, ta vana je mu fakt malá…
Lidi budou čumět, jako blbý telata. Hlavně pejskaři, pitbuláci, machýrkove jedni! No a co? Na Nově ukazovali chlápka, kterej vodil po městě lva…
Koupil jsem mu vodítko a obojek. Pořád byl klidnej, ani se nehnul, ocas měl mírně ohnutej, u nozder, u takovejch směšnejch bambulek, měl pár kapiček vody. Se asi vochlazuje. Mám rád teplíčko, moc topím… napadlo mě.
Opatrně jsem mu přendal obojek přes tlamu.
Z vany se mu moc nechtělo, na chodbě to už bylo lepší, po schodech pak klouzal takovým fofrem, že jsem mu sotva stačil. Tahal mě za sebou, jako saňovej pes vožralýho mushera.
A samozřejmě, jak na sviňu nás hned před vchodem do baráku musel potkat průser. Babka Vrtilková se vracela ze svý obvyklý špacírky. Špatně chodí, belhá vo holích, jako zajatej Paulus kolem Stalingradu, když uviděla Vencu přímo před sebou… šlehlo to s ní. Jako kdyby jí zrovna vodstřelil někde schovanej snajpr. Jako kdyby právě četla svuj důchodovej vejměr „vod Škromacha“.
S krokodýlem na vodítku se dává první pomoc asi dost blbě, prolítlo mi hlavou. Když se bába nezvedala ze země, radši jsem se nenápadně dekoval.
Několik dalších lidí, který jsme za okamžik potkali, vzalo nohy na ramena. Pak přijeli policajti. Hned se do mě začali navážet. Prej, „co to má znamenat, pane?“
Tak jsem jim řek, že venčím svýho novýho kamoše. Čuměli, jako kdybych měl dvě hlavy, jeden poodešel kousek dál a mluvil něco do vysílačky.
„Do prdele, do prdele,“ nevydržel jsem to, „když muže někdo mít na vodítku pumu, nebo třeba medvěda, proč bych já nemoh mít krokodýla? Vy buzeranti!“ klokotal ve mně vztek, jako láva v sopouchu Stromboli před erupcí.
„Jedná se o nebezpečné zvíře, pane. Máte vůbec povolení k jeho chovu?“ ryl do mě ten starší z nich.
Sakra! Rozsvítilo se mi v palici. Žádný povolení nemám, něco takovýho mě vůbec nenapadlo. To je fakt průser!
„Tak se podívejte. My vás teď odvezeme k jednomu odborníkovi na plazy. On vás proškolí… vydá vám povolení k chovu. Co tomu říkáte?“
Ta nabídka se mi líbila, vypadala docela férově.
Vzali mě svojim autem, takoví to byli slušňasi. O krokodýla se prej po dobu mojí nepřítomnosti postará specielní služba. Maji to dobře vymyšlený, napadlo mě.
Když naše auto projelo branou velkýho, bílýho baráku, kterej jsem už znal z dřívějška, trošku jsem se divil, proč má odborník na plazy svoje pracoviště ve špitále…
Za chvíli jsme zaparkovali přímo u vchodu. Prošli celou řadou chodeb, než konečně u jedněch dveří moji průvodci zaklepali. Specialista, chlápek v dlouhým, bílým plášti, mě přátelsky přivítal.
Zeptal se na jméno a bydliště, pak pokračoval:
„Jakýpak máte spánek? Nebolí vás někdy hlava, pane Vašíčku?“
Nechápal jsem, jak souvisí muj spánek s exotickým plazem. Ale proč bych měl zbytečně prudit? Napadlo mě, že povolení vod něj stejně potřebuju, tak jsem se držel při zemi a slušně mu řek, že spím dobře a hlava mě bolí jenom někdy, když to přeženu s rumem.
Nestačilo mu to… pořád blil divný otázky, jako když kráva sere a vono to plácá, furt do mě jebal. Třeba, jesli někdo z rodiny trpěl duševní nemocí, kdy jsem se narodil, kdo je momentálně presidentem, jestli onanuju, jak často, jaký je století a měl další otázky, jak pro debila. Ty vole! Vzpěnila se mi krev, jak dyž votevřeš sifonflašku. Policajti mě vojebali, a místo ke specialistovi na plazy mě zavezli k ňákýmu blbýmu kokotovi, kerej jen prudí. Vjel do mě šílenej vztek!
Až teď jsem si všim, že do kanceláře vešli dva „Rambove“ , měli sebou taky Vencu.
Jasně jsem na tu malou vzdálenost viděl, že jeho pravý oko slzí. Brečel nad tou bídou světa, která nás oba šmelcuje. Dojalo mě to…
„Nepřipadá vám ten krokodýl nějaký divný, pane Vašíčku?“ vyjel po mně zase ten blázen v bílým plášti.
„Jak, divnej? Proč, divnej? Jak to myslíte?!“ vytřeštil jsem na něj nechápavě oči.
Asi ho bolela hlava, protože se za ní obouma rukama ihned chytil a zaklonil se v křesle tak, že málem spadnul na zem.
„Vy opravdu nevidíte, že ten plaz je gu-mo-vý? Že je to jen at-ra-pa?“ slabikoval, jako mentál, a já měl v tu ránu jistotu, že mluvím s nebezpečným pomatencem.
„Jak… gumový?! Jak… atrapa?! Co to žvaníte, člověče!“ vytřeštil jsem na něj oči, vztekem mi zbělely klouby na zaťatých pěstích.
„No nic… já si myslím, že to nebude nic tak závažného, snad jen jakýsi paranoidní blud z přepracování, jakých existují tisíce, a které časem odezní… ale pro jistotu si vás tu necháme nějaký čas na pozorování… kdyby se náhodou jednalo o závažnější psychickou poruchu,“ plácal dál nesmysly ten blázen.
„Jak… na pozorování?! Jak, z gumy?! Venca neni žádná atrapa, ty blbečku, je to muj novej kamoš, rozumíš? Ty hajzle jeden, ty buzerante zasranej… a dej mi rychle to povolení k chovu, nebo tě tady…“ vrhnul jsem se na něj s napřaženou pravicí. Docela jsem přitom zapomněl na vazouny, co stáli hned za mnou. Povalili mě na zem jako gestapáci, píchli nějakou zasranou injekci.
Když jsem se probral, bylo mi z toho svinstva strašně blbě. Ti hajzlove mě zavřeli do vypolstrovaný místnosti… jako v ňákým sci-fi hororu!
Kde to proboha, dvacet let po pádu totáče, zase jsme, kurva? Tohle má bejt ta jejich posraná demokracie, ta svoboda? Kurváá! Nasráát! V jakým Matrixu jste mě to uvěznili? Jaký pokusy chcete se mnou dělat? Vy hovadáá! Vy kurvýýý! Řval jsem bezmocně v molitanovým pekle…
Co se mnou bude? Komu si mám stěžovat? Vzali mi všechno… i mobil! Do prdele! Do prdele… kurva fix, hajzlove!! Novodobí fašistíí! Bezmocně, vztekem bez sebe, jsem kopal do pružnejch stěn.
Nejvíc mě ale mrzelo chování mojeho kamaráda. Myslel jsem si, že mi Venca svejma zubama pomuže… nenechá mě ve štychu. Nepomoh, jen tam tak ležel a slzel s pootevřenou tlamou…
Asi je opravdu tak mírnej, tak neagresivní, jak říkali kamoši…
|
| Komentář můžete napsat jenom když se přihlásite. | | | Ha-ha, dík Vorono. Snažil jsem se. No ale každému se to nemusí líbit, že ano. To mi ale vadí asi tak, jako loňská sněhová kalamita na Špicberkách. :-)) |
| |  | musela jsem si to precist jeste jednou..:-) fakt dobrej slovnik..:-) |
| | | Díky všem za návštěvu. Jago, nic takového tu nebylo, s něčím sis to spletla, krokouš je novej. :-)
Vorono dík.
A to byl právě účel povídky, aby se čtenář zasmál
a pokud se při tom dokonce počurá, je to pro mě ta největší odměna. Větší, než nějaké tužky a pochybná hodnocení rádoby kritiků. :-) |
| | | čůrala jsem u toho smichy...pobavila jsem se...clovek nekdy potrebuje neco na odlehceni...:-) |
| |  | asi nemám ten správnej smysl pro humor tohoto druhu,
pubertáci se u nás scházejí poměrně často , ale takovej slovník, jako mají postavy v tvý povídce fakt neznám..
(no co nemusim znát všechno, že)
začátek je jak vtip o krokouši předělaným na psa , pak se to najednou otočí jinam - policie atd
povidka plná vulgarismů...
(ani náš malej co má za chvíli jedenadvacet, neocenil)
už tě vidím jak ji hrdě čteš na nějakým autorským čtení :-)
a čekáš za to pochvalu a potlesk, já laik,
netleskám.. |
| |  | Vybavuju si, že tady na Mezeře bylo tematicky podobné dílko, ale bylo takové "rozmlžené" co do tématu, stavby i úmyslu autora. Předpokládám, že jde o totéž po úpravě. Teď je to takové vyčištěné, lineární, ano, kamarádi si z něj vystřelili, takže se dostal do blázince, kam zřejmě stejně patřil, pointa je v tom, že si nikdy nepřizná pravdu... jediné, co mi pořád není jasné, je ten autorský úmysl. Má to být prostě groteska pro pobavení čtenáře? Nebo tragikomický portrét duševně vyšinutého hrdiny? Nějak mě to úplně čtenářsky neuspokojilo, snad by pomohlo, kdyby člověk toho hrdinu mohl třeba litovat. Jinak ten jazyk se spoustou slengových výrazů je hezký. |
| |  | :)) vtipný, pobavila jsem se |
| |  | se ti nestalo, že něco otevřeš a víš že dál by to bylo jen těžký? čítával sem sci-fi, přesto sem dokázal tak nějak bez přeskakování celých odstavců číst jen pár autorů, prostě jejich jazyk, teda myslím ten kterým se v tý publikaci vyjadřovali byl pro mě nezkousnutelnej, tak je tomu pořád, za mistra dialogu a vypravěčskýho umu považuju kunderu, třeba, nebo herberta a hellera, nevim, jirotku prostě něco co se dá číst, samozřejmě pro mě, teda a ty mezi ně nepatříš, možná se poučit od "michela" co tady publikuje a co ho moc neoceňuješ, jen prostě je čtivej no
a to asi jediný by mělo autora zajmat, teda myslim |
| | | Skutečně "fundovaný" koment od někoho, kdo dostal právo udělovat tužku, no. :-) |
| | | tak nějak to nejde číst no |
| |
| |
|
|
