Křída
V prázdné školní třídě běhala po tabuli bílá křída. Sama sebe zkoušela z vyjmenovaných slov. Ne že by je neuměla: stokrát je předepisovala s paní učitelkou. Psala je z pilnosti: byla to totiž velmi svědomitá křída.
Celou bílou duší netoužila po ničem jiném, než aby zadané úkoly plnila přesně podle norem a Pravidel. Proto milovala paní učitelku, ale v dětských rukou trpěla. Těch pravopisných chyb a hrubek, co byla nucena proti svému přesvědčení napsat!
Když si ověřila, že vyjmenovaná slova ovládá jako když bičem mrská, seskočila na zem a jako vrabčák poskakovala po třídě. Pod třetí lavicí u okna objevila pohozený papírek.
Zvědavě si psaníčko přeslabikovala: MYLUJU TĚ, četla s údivem. Slovo MYLOVAT ještě nikdy neslyšela. Neřekla by, že patří mezi vyjmenovaná, ale dost možná se změnila Pravidla pravopisu. A taky bylo možné, že paní učitelka prostě MYLOVAT zapomněla děti naučit.
Zkusmo si nové slovo napsala vedle na podlahu. Zadařilo se! Měla takovou radost! Roztančila se po linu a psala: MYLUJU TĚ, MYLUJU TĚ, MYLUJU TĚ, tak dlouho, dokud nebyla popsaná nejen celá podlaha, ale i tabule a lavice. Pak vysílením usnula.
Když ráno přišly děti do školy, s úžasem koukaly na učebnu, popsanou slovem, které neznaly. Dosud se ho neučily. A paní učitelka se moc zlobila. Jé, ta se zlobila! Hřímala: - Měkké I! MILOVAT je měkké I! Co to znamená, se zeptejte doma, já vám ho vysvětlovat nebudu. TAKOVÉ SLOVO do školy NEPATŘÍ!!!
Chudák křída! Tolik se styděla, až se schovala za hadr na tabuli. Tolik hrubek napsala sama od sebe – a ještě k tomu v nějakém neslušném slově /protože to musí být neslušné slovo, když do školy nepatří/!
Tak se styděla, že jí i bílá duše zčervenala. A červenou křídou už zůstala.
Paní učitelka byla za červenou křídu ráda: konečně měla na tabuli čím opravovat hrubky a špatně vypočítané příklady. Konečně mohla křída psát pouze podle norem a Pravidel.
Ale čím víc vykřičníků a zákazů psala, tím víc chřadla a ubývala. Od doby, co poznala slovo MILOVAT, jí chyběla nejen bílá barva, ale i radostná bílá duše.
