Vstoupila do místnosti a všichni už seděli na svých místech. A sakra, že by domluva zněla na půl devátou a ne v devět hodin ráno?! No vypadá to na celkem dobrý začátek. Pozdní příchod a navíc mokré kruhy v podpaždí o průměru asi třiceti centimetrů. To asi neschovám, takže je jasný, že se mnou nervozita lomcuje jako o závod a v tom horším případě jsem za prase, které se s mýdlem potká jednou za týden. Takže milý vojáku upaž a jdi svému osudu vstříc.
„Dobrý den, jáa…se omlouvám…ale nebyli jsme domluveni na devátou hodinu? Váhám a v mé tváři je vidět zmatek.
„Ne v pořádku, nic se neděje, tady kolegové přišli dříve“. Jo tak dříve, řiťolezi jedni.
Nasadím obrovský úsměv, „ahoj těší mě, já jsem Bětka“.
„Ahoj, podá mi ruku drobný chlápek, který vypadá jako Bin Ládin“.
„Ahoj, pípne potichu nenápadná holčina, která se nejspíše teď probudila ze zimního spánku“.
„Tak já vás tu nechám teď chvíli o samotě, můžete se trochu seznámit a vyplňte mi prosím tyto dokumenty.“
„Když si s něčím nebudete vědět rady, žádný stres, pak to spolu vyplníme“
„Když si s něčím nebudete vědět rady, tak jste v prdeli“ zní mi místo toho v hlavě.
A s čím bychom tak měli chtít poradit? Co například vyplníme do kolonky jméno a příjmení? pomyslím si.
„A to je tvoje první zaměstnání vybafne na mě uťápnutá slečna?“
„A jak se těšíš, máš strach“? Coo? Hmm?
Tyhle otázky mě „pokládaj“ a to jsem tu asi deset minut. Předzvěst „dobrých“ pracovních vztahů se rýsuje. No nevadí, jak se říká první vyhrání z kapsy vyhání. Neklesejme na mysli.
„A v jakém oddělení budete pracovat?“sonduju.
V duchu se modlím, prosím ať to není Francie, jen ne prosím Francie. Prosby jsou vyslyšeny. Izrael. Dlouhé, významné ufff…
V pěti minutách se dozvím příběh izraelské dvojice a pak už si nás náborářka odvede do našich teamů. Mírná nervozita a náznak průjmu mi jasně oznamují, že jde do tuhého.
„Ahoj, já jsem Pavel“zazní na mě odněkud shora. Stodevadesáticentimetrová hora masa, s dlouhými mastnými vlasy spletenými do podivných uzlů připomíná svou vizáží vikingského bojovníka.
„Těší mě, Bětka“ vykouzlím úsměv od ucha k uchu.
„Tak tě u nás pěkně vítám.“
„Neměla by jsi chuť na kávu a při té příležitosti bych tě tu rovnou provedl a ukázal ti náš coffee corner, kam se můžeš úchylit, když ti tady z toho půjde hlava kolem“.
„Mimochodem, půjde Ti celkem často“ škodolibě se uchichtne.
Později zjistím, že mám sice hlavu v pejru, ale čas na dýchánek v coffee corneru opravdu není. A HLAVNĚ, není s kým!
Kupodivu se nevyptává, zato vydatně mluví o sobě a jakou důležitou roli v teamu zastává. Z vyprávění začínám mít pocit, že jsem se setkala s nadčlověkem. Během dalších pár minut se dozvím, že zkrátka v úžasnosti trhá rekordy a že se na něj můžu s čímkoliv obrátit. Nadpřirozeně vyvinutý sluch, perfektní profilové vidění a cizí jazyky ovládá jako rodilý mluvčí…“se vším s čím může, rád pomůže“ a taky se věnuje japonskému bojovému umění s mečem…no helejme se, není on to Clark Kent?...mám chuť rozervat mu košili a podívat se, jestli pod ní neschovává supermanovský oblek. No myslím, že nejsem daleko od pravdy.
„Áaa Michaeli příteli můj, pojď sem a seznam se s naší novou kolegyní Bětkou“ pronese perfektní angličtinou.
„Michael - Bětka, těší mě“. Úsměv, křeč, ztuhnutí svalů. Ale ještě zvládám. Bude hůř.
Zkoumavě mě sjíždí pohledem a hledá, co by mi v hlavě vytknul. Zdá se mi to nebo opravdu tenhle rachetický mužik mluví stejnou mateřštinou? A proč s ním tedy předtím Pavel mluvil anglicky??! Hlava mi to nějak nebere. Proboha, kam jsem se to dostala…
Michael oblečen do uplých kožených kalhot s obstarožním sakem nejspíše po dědečkovi mi jaksi svým vzezřením, lépe řečeno oděvem nějak do firemní kultury nezapadá. Vyzvídá, co mě do firmy přivedlo a jaké mám vzdělání. K jeho zklamaní však patřím k té desetiprocentní menšině „nevzdělanců“ v této firmě, všichni ostatní mají totiž titul. Dozvím se, že ho přezdívají „Times“, jelikož prý žije ve svém vlastním časoprostoru a dimenzi.A že pokud budu chtít můžu ho místo Michaeli oslovovat Timesi.
To víš, že jo blbečku, to tak, budu se snažit, abych s tebou přišla co nejméně do kontaktu a nemusela tě oslovovat vůbec…
Pokračujeme dále po chodbě a já se cítím pod palbou pohledů značně nejistě. Čekám na setkání s dalším firemním exotem.
Míjíme dvě kolegyně, „slepice“ kdákající o tom, jak dlouho smí a nesmí býti otevřené okno, aby to té druhé neofouklo její zadnici. Jedna jako druhá. Kdákaj a kdákaj, až se do toho vloží pidimužík Karel a naštvaným hlasem prohodí:“Nechcete jít kdákat někam jinam, tady se snaží někdo taky makat!“ V tu chvíli k němu pocítím mírné sympatie.
„Na to se veleslepice načepejří a kvákne:„No Karle, co si to vůbec dovoluješ, se snad trochu kroť, takhle se mnou mluvit nebudeš!“. KVÁK domluvila jsem…napadne mě.
Marně se rozhlížím po někom, kdo by vypadal přijatelně a snad by se v budoucnu mohl stát mým spojencem.
Z myšlenek mne vytrhne Michael, který mne zve na společný oběd s vikingem Pavlem. Ústa říkají s nadšením jo jasně v kolik, hlava však volá o pomoc!
„Ukážeme ti tady místní perlu pohostinství“ řekne ironicky Pavel.
„Ostatně jako všechno tady kolem“.
Myslím, že společný oběd s vámi dvěma už je perla sama o sobě mládenci myslím si v duchu.
„A kam se jde?“
„Tady do obchodního centra, je tam pár bufetů, ale ani jeden z nich za nic nestojí.“
„Tady si tak jako tak nemáš z čeho vybrat“.
No to máte pravdu hoši, dobrý výběr tu opravdu postrádám, jak co se týče kolegů a toho jídla asi taky, jak vás poslouchám...
Posadíme se mezi desítky dalších nenažranců a sledujeme, jak jim zelí z burgera visí z úst a mastná ústa melou jako o závod div jim rozemleté maso nevypadne ven. Fuj…
Od protějšího stolu na mě civí malé dítě, které si z hranolek udělalo upíří zuby. To mě kupodivu pobaví a vyprsknu smíchy. Aspoň jeden světlý bod dne.
„Bětko, jak by jsi charakterizovala „čas“ jako takový?“ položí mi významným tónem otázku Michael a skočí mi tak do myšlenek.
„Cožee, prosííím??“ vykulím oči a zdvihnu udivením horní ret až mi z úst vypadne kus burgera. Tím jsem se plně zaintegrovala do místních stravovacích návyku.
Pavel se uchichtne, načež mi podá vysvětlení, že se v podstatě jedná o takovou hru a že se pak vždy náramně baví na odpovědích.
Ahaa blbečci, tak já vám mám dělat cvičenou vopici, nasrat hoši...
Čas je asi tak doba, než vezmu tvojí vobrovskou makovici a švihnu s ní do mega burgera, co máš před sebou ty prase...škoda, že nemám tolik odvahy to říct i nahlas.
„No hraje se až po jídle děti“ prohodím, což je celkem drzá poznámka na to, jak dlouho se známe. Tajně doufám, že už se k tomu potom nebudeme vracet.
Dožvejkáme posledních pár kousku oběda, já spíše s nechutí, veškerá chuť mě totiž už přešla a zvedneme se k odchodu. Práce volá hola hola, jakého potkám tam zas vola? napadne mě.
„Skočím si ještě rychle pro kafe, mám vám taky něco přinést?“
„Ne, ne díky, jen běž, my tě počkáme“ odpoví dvojhlasně.
„Jednou presso s mlíkem bez cukru prosím“ otráveně si poručím. Za týhle situace jsem zralá minimálně na ferneta. A i to je málo.
Zaplatím a otráveně se dobelhám k těm dvou výkvětům.
„Pavle“ poklepu mu jemně na rameno a nadechnu se k otázce. Ta však zůstane nevyřčena a zmizí někde v mých útrobách.
Pavlova masitá, silná ruka v černém kabátě se ostře vymrští a loket zasáhne mou tvář. Síla úderu je taková, že mě odhodí asi o metr dál a cestou stihnu zakopnout o pár kovových židlí a shodit na zem tác s burgerama a hranolkama. Skončím na zemi pod nohama chlapce, který na mě předtím cenil upíří zuby. Mám naraženou tvář a mírně natrhlý ret,který krvácí. V tom všem zmatku ani nestíhám vnímat bolest a pozornost, kterou jsem na sebe svým pádem strhla. Pomalu otočím svou hlavu směrem k chlapci, který na mě stále cení své tesáky. Čekám,kdy se na mě vrhne rychlostí upíra a slíže můj zkrvavený ret. Toho malého všiváka však popadne šílený záchvat smíchu až mu z toho vypadnou jeho „oslintané hranolkové tesáky“ přímo mě do klína.Jako kdyby už toho tak nebylo málo. Sliny mu kapou dál a rovnou mně na kalhoty. Desítky očí na mě upírají své pohledy a vidím, jak se smějí. No kdo by se taky nesmál. Zaregistruju i dvě firemní kvočny, jak se na mém faux-pas znamenitě baví a cosi si šeptají. Krávy. Ačkoli,já být na jejich místě asi se bavím také.
„Bětko, podej mi ruku, no tak rychle vstávej“ snaží se mi pomoci Michael.
„Pavle, o co ti vlastně jde, to je zase jedna z těch tvých duševních poruch nebo co to má být?!“
„Haraší ti v hlavě?“
„Vždyť si jí málem přizabil, podívej se na její ret!“.
„No tak tu nestůj jako solnej sloup a přines nějaký ubrousky, ať si tu krev může sakra otřít!“ snaží se mě bránit Michael.
Pavel jen svěší hlavu a odkráčí k protějšímu stolku pro ubrousky. Najednou mi to začne pomalu docházet. To nebyla nehoda, co se tady před chvíli stalo. Ten psychouš to udělal naschvál! Začne se ve mně vzdmouvat vlna vzteku a funím jako lokomotiva. Sebekontrola a chladná hlava nejsou právě mojí silnou stránkou.
Porucha neporucha, vztek se mnou lomcuje a vybafnu na něj :„Jebe Ti v hlavě menťouši?“
„Proč jsi to proboha udělal?“
„Já hned věděla, že nejsi normální!“
Dojem distingované dámy, o který jsem se celou dobu snažila je čistě řečeno v prdeli a já asi taky.
Abych ještě díky své drzosti neschytala další ránu z druhé strany, napadne mě. Ale aspoň bych měla modřinu z každé strany a ladila bych.
„Bětko, mě to strašně mrzí“ upustí rozpačitě „já nevěděl, že jsi to ty“.
„A kdo jsi si sakra myslel, že to je?!“ „Nějakej zkurvenej ninja?“
„Neztotožnil jsi se s rolí japonskýho bojovníka trochu moc?“
„Leze Ti to na bednu magore a pak to odnáší nevinný lidi!“
„Víš, já Ti nestihnul říct, že se mě tam nemáš dotýkat“…
„Nee a kde jsem se tě měla teda dotknout, měla jsem tě chytnout za zadek, aby byl pán spokojenej?!“
Úchylák je to a navíc vyšinutej…
…polkne a řekne: „Nemám zrovna nejlepší zkušenosti, už nejednou jsem se stal obětí útoku, v noci, zezadu“…
Jee teď mi ten úchylák začne vyprávět svoje buzerantský historky…
„Od té doby, co na mě v noci neočekávaně zaútočili dva cikáni, jsem velmi obezřetný“. „Chápu, že se na mě zlobíš a nemohu ti to zazlívat ani v nejmenším, ale zkus mě prosím pochopit“.
„Ano, přiznávám svou chybu a tímto se ti upřímně omlouvám, asi jsem to měl celé předvídat a neočekávat od někoho útok“.
Ano, to jsi teda sakra měl…
Moje rozzlobené já už se mezitím trochu uklidnilo a shovívavě řeknu:
„Dobře, co se stalo, stalo se, už to neřešme.“
„Díky“ odvětí s nadšením.
Vracíme se pomalu do kanceláře, každý ponořen do svých myšlenek. Neprohodíme ani slova. Já už mám v hlavě jasno, tady nestrávím ani minutu navíc. Prachy neprachy, prestiž neprestiž, za újmu na psychickém a dokonce ani fyzickém zdraví mi to nestojí. Jednoduše řečeno, beru dráhu. Popadnu věci, které jsem měla v kanceláři a beze slova rozloučení zmizím z kanceláře. Zmáčknu tlačítko výtahu, ale nestačí ani dojet do pátého patra a já už běžím po schodech dolů. Jsem netrpělivá, je mi špatně a hlavně zklamaná, že mi opět něco nevyšlo. Něco, co vypadalo tak slibně a po čem jsem tak toužila. Možná jsem to neměla tak rychle vzdávat. Jsem slaboch.
Vyběhnu ven, zastavím se a nasávám čerstvý vzduch a v tom zaslechnu:
„Aaa taky se potřebujete trochu zrelaxovat že?“
„No první den bývá vždy náročný, taková malá zkouška ohněm“.
„To jsme si prožili všichni“, říká s úsměvem náborářka netušíc, že mně o žádný relax nejde, ale že prostě mizím, beru dráhu, končím, dávám prostě padáka, seru na to!
Než ji stačím odpovědět něco v tom smyslu, že ano, že má pravdu, zazvoní mi telefon.
„Ano, prosím?“ řeknu mírně zničeně.
„Ahoj lásko, jak je?“ zazní mi sladce v uších.
„Příšerně, to si nedovedeš představit!“ netajím se s pocity.
„Tomáši, jáa…tohle jsem nečekala prostě…že to bude tak hrozný a až ti budu doma vyprávět, co se mi stalo!“.
„No myslím lásko, že mě bohužel netrumfneš“.
„Jak bohužel?“zeptám se…“Něco se snad stalo?“
„Tomáši, ty mě naháníš strach!“
„Řekni, co se stalo?“ řeknu už nervózním hlasem. A v momentě zapomenu na své malicherné problémy.
„Vyhodili mě z práce“.
Bodne mě u srdce a jsem jako zkoprnělá. V hlavě mi víří miliony myšlenek. Panika mi prostupuje celým tělem. Nezmůžu se ani na slovo.
„Prý je krize a redukují se stavy“. „A bohužel to padlo na mě“.
„Podle nějakejch posranejch statistik a reportů jsem za poslední čtvrtletí získal nejméně zákazníků a firmě tedy nepřináším očekávaný zisk!“
„Člověku se chvíli nedaří na stoprocent a už s ním vyrazí dveře“. K sakru!
„Alespoň, že ty jsi teď získala tak dobře placenou práci, měli bychom tak bez problému přežít než si najdu další job“.
„Jo jasně“ odvětím jakoby bez duše.
„Víš co, promluvíme si o tom, až přijdu domu, teď musím jít“.
Zaklapnu telefon a nemůžu se hýbat.Možná že to celé beru až moc tragicky.
„Tak co vše v pořádku, jdete už dovnitř? přihlásí se opět ke slovu náborářka.
„Čekala jsem na vás až domluvíte, pojďte ještě se mnou do mé kanceláře, už mám pro vás připravenou smlouvu, tak se nám rovnou můžete upsat“ řekne s úsměvem, jakoby to byl „vtip století“.
Uměle se usměju a podržím jí dveře.
„Ano už jdu, už jsem se nadýchala čerstvého vzduchu dost“.
„Teď se jdu upsat ďáblu“ mrknu na ní očkem a vyměníme si úsměv.
Někdy… když musíš, tak holt musíš…
