Byli jsme pískem
a neměli těl
jen objetí a byli si krajinou
když venku bylo černo
a my prostřeli jsme do záclon
všechny minulé pohledy
kamsi jsme šli
s vlnami
a náš první vítr zahýbal stíny
i my jsme se pohnuli
k ránu blíž
ke světlu v němž vyšly
ty propasti šatů i odložené hodinky s včerejším časem
štítky se jmény i vrásky na čele včel
všechna zapomenutí a chuť prachu
i naše obličeje za nimiž se ukrýváme
země byla jako po dešti
do mlhy na skle bych napsal to slovo
kdybych ho znal
koniec ni...obsahovo fajn, ale dielko mi príde pocitovo nevýrazné, teda aspon pre mňa, akosi mi nejde doňho sa vcítiť a vstrebať ho...niektoré miesta veľmi silné, ale príliš veľa metafor, ktoré zakrývajú myšlienku.
Už to čtu poněkolikátý, vracím se... je to dobrý ale ne úplně. Konec třeba zní podle mého soudu strašně (je slyšet písek jen). Jen na konci... to ne. Taky se mi nelíbí opakování "i". Taky třeba "kamsi jsme šli" zní hodně ležérně, neučesaně.