Houpací křeslo
Bylo jednou jedno houpací křeslo. Stálo v obývacím pokoji hned vedle klece s kanárkem.
Už ani nevědělo, jak se tam ocitlo, jen ve snech se mu zjevovaly regály velkoskladu s nábytkem – a pak tma v lepenkové krabici.
Původně bylo dárkem pro starého pána. Celé dny ho houpávalo a naslouchalo příběhům, které vyprávěl malé holčičce u svých nohou.
Od doby, co starý pán odjel – nikdy neříkal, že by odjet chtěl, ale křeslo ho pak už nikdy v pokoji nevidělo, si přišlo velmi, velmi opuštěné. Nikdo se na něm nehoupal, dokonce už ani ta malá holčička ne. Byla z ní slečna, křeslo ani pořádně nevědělo, jak se změnila: přicházela domů čím dál později . Občas do křesla rodina usadila návštěvu, ale čím dál tím méně.
A přitom křeslo se tak chtělo houpat - hou, hou…
Občas sice k němu přilétl dveřmi z balkonu vítr, ale většinou neměl tolik síly, aby křeslo z poctivého dřeva rozhoupal. Jen se propletl mezi příčkami opěradla a - zase odletěl.
Jednoho dne se v pokoji sešla rodinná rada – a křeslo uslyšelo, že ho chtějí prodat. Kdyby mohlo, křičelo by: ne, ne…Zvyklo si na svůj pokoj, na klec s kanárkem, v hloubi dřevěné duše pořád čekalo starého pána, který se nevracel. Ale mluvit neumělo, tak jenom dřevěně zavrzalo.
- Ještě tak červotoč, zhrozila se paní, – snad je dobře ho prodat.
V dalších dnech se na křeslo přicházeli dívat úplně cizí lidé. A kdyby se jenom dívali: všelijak křeslo obraceli, převraceli, potěžkávali - až se stydělo. Jako by bylo tou dámou v červených šatech, kterou každý večer vídalo přešlapovat na rohu ulice…
Dny míjely a zájemců ubývalo. Křeslo bylo masivní, z poctivého dřeva, švédská práce, lehčí a novější křesla se dala koupit skoro na každém rohu. Jako poslední zájemce přišel však muž s postavou zápasníka.
- To křeslo si vezmu, a vytahoval z kapsy bankovky…
- Počkejte, zalekla se domácí paní, přijďte si zítra. Připravíme vám ho, nepohodlně by se vám teď neslo. Jistě, bude tu na vás čekat…
Muž s postavou zápasníka prozatím odešel.
Když všichni usnuli, přišla za křeslem do pokoje paní. Sedla si do něj a hladila dlaní opěradlo…Pak začala tichounce zpívat…sladkou, krásnou melodii, ukolébavku, rozplakala se. Když byla malá, houpával ji v křesle její tatínek. Přitom jí vyprávěl krásné příběhy, plné zelených stromů, modré vody a statečných princů. Tatínek už dávno umřel, ale křeslo pořád patřilo do jejího světa pohádek.
A teď ho museli prodat. Zabíralo příliš místa v jejich malém bytě.
Odnesla křeslo na balkón a začala se houpat.
Hou-hou-houpy-hou…křeslo šťastně usínalo a paní pořád tichounce zpívala. Věděla jistě, že křeslo prodat nemůže. Přestala plakat a odhodlala se k činu.
Ještě než křeslo dopadlo na trávu před domem, zdálo se mu, že letí…letí tak, jako vídávalo létat přítele kanárka…možná se kanárkem stávalo…
Ráno se lidé cestou do práce zastavovali u trávníku . Soucitně postávali nad starým křeslem, které mělo přeražené obě trnože…Vypadalo, jako by spadlo z velké výšky…
Jedna malá holčička řekla: - Asi vypadlo z hnízda…, ale dospělí ji rychle okřikli: - Brepto, nevíš, že křesla nelétají?
Později přišel pán domu, křeslo naložil a odvezl do kůlny, kde mělo čekat na opravu. Jenže když konečně na jaře přišel truhlář, nalezl už jen konstrukci. Dřevěná duše houpacího křesla už dávno kroužila v zelených korunách hustých švédských stromů.
