Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - Dotek jara ID6622
Vše v této sbírce uvedené jsem napsal v letech 1992 - 1998. Ač se to nezdá, tyhle příběhy se opravdu staly. Možná, že ne tak úplně přesně, ale kostra je pravdivá. Odehrály se v devadesátých letech dvacátého století. I jmenované postavy skutečně existují. Jen už po těch 14 - 17 letech vypadají úplně jinak a trochu jinak také žijí...
Dotek jara
Je chladné nedělní ráno a pro nás znamená konec zimního táboření pod Vlčí horou. Vypravili jsme se sem, na sever, jen já a Cajs. „Pavouku, tak vstávej!“ budí mě kamarád. Posílám ho kamsi, ale nakonec se ze spacáku přeci jen vyhrabu. Večer byl veselý, a tak cítím pracovité permoníky ve své hlavě. Ne, nejsem blázen, mám jen kocovinu. Všichni kolem ještě spí. Je půl sedmé a my dva tiše procházíme pochrupujícím, či spíše chroptícím tábořištěm.
Svítá. Nebe je modré a obzor mezi stromy má růžovou barvu vycházejícího slunce. Chceme využít pěkného počasí a dáváme se na dlouhou cestu východní částí Labských pískovců. Jdeme tichým ránem zasněženou krajinou plnou roubených chaloupek zdobených břidlicí. Slunce začíná nečekaně hřát a šumění potoka zní líbezně našim uším. Žlutá značka nás svádí ze silnice na úzkou cestu mezi ploty zahrad a my za doprovodu zatoulaného psa vstupujeme do borového lesa. Uvnitř v polostínu to vypadá jak na jaře. Pěšina se vine borůvčím a ostružiním, až nás dovádí na kraj příkrého srázu. Naskýtá se nám nádherný pohled do úzkého a hlubokého skalnatého údolí. Někde zdola se ozývá klokot peřejí Křinického potoka a všude kolem zní zpěv ptáků, kteří stejně jako my vycítili tu podivně jarní atmosféru. Neodoláme a sundáváme ze zad těžkou bagáž. Rozhlížíme se na vrcholu okrajové skály a kocháme se tím jedinečným panorama. Pak romantiku vystřídá realita. Na Cajse a posléze i na mně přichází jisté střevní nutkání. Nedá se nic dělat – přírodě člověk neporučí. Bereme si každý kus novin a zapadáme do lesa mezi stromy.
Po chvíli, už u báglů, s úsměvem říkám Cajsovi : „Tak mi člověče připadá, jako bysme se z tý krásy pos….“ Se smíchem scházíme mezi skalami a vlastně prožíváme svoje vzpomínky. Vzpomínky na první, zatím zimní, dotek jara.
Myslím, že tomu něco chybí. Víš taky jezdím trempovat, ale ty pocity tam vnímám tak nějak asi jinak. Tohle mi přijde jen jako jakýsi popis čehosi - dobrý popis, což o to, ale chybí mi tam něco...něco...něco jako sounáležitost, nebo tak. Porstě pocit, že jsi součástí toho všeho.
Ale ten konec je dobrej.
Musím se podívat ještě na tvá další dílka...možná tohle je lehce ovlivněno permoníkama :o)
