Červené pondělí
Park se v dešti rozpil do tří barev: bílé, zelené a semtam žluté. I když podle kalendáře přišlo jaro už před čtrnácti dny, zlatý déšť teprve rozkvétal. Park byl tichý, prázdný, kdo by vyšel v takovém počasí ven, na procházku, kdo by promenoval po cestičkách z mokrého písku…Občas zazpíval pták, občas o dvě ulice dál přejela tramvaj, ale jinak Zuzana slyšela jen kapky, jak bubnují do listů stromů.
S rozkoší nastavila dešti tvář. To už nebyl zimní déšť - tenhle byl vlažný, skoro jako sprcha…Labužnicky si olízla rty, ale poslední léta déšť neměl žádnou chuť. To u babičky na vesnici, když byla malá holčička, každý déšť chutnal po vanilce.
Od té doby vyrostla - byla tak dospělá, že si mohla dát v kavárně v Městském parku rande. Tak velká, že tohle rande nemělo být jen povídací - měla v plánu se s tím mužem vyspat. Samozřejmě ne v kavárně, ale u něj doma. Tak to bylo domluvené, v kavárně jen hodlali poobědvat. - Bude přece to Červené pondělí, navrhl Zuzaně, - pomlázku nemám, tak tě aspoň pozvu na oběd. Vděčně přijala, proč ne. Stejně dobré jako cokoliv jiného. Oběd a pak sex.
Její venkovská babička by se pokřižovala: -Zuzanko, na co to myslíš?! Vždyť jsou Velikonoce…No právě, co je všechno to šlehání pomlázkou jiného než zástupný rituál. Slunovrat a tak dále, pohani a tak dále…Ale babička žila už jenom v Zuzaniných vzpomínkách a všechno ostatní: děti na skautské výpravě, exmanžel ve svém pokoji s milenkou, všechno bylo daleko, daleko za třemi barvami: zelenou, žlutou a bílou.
Čvacht, čvacht. Za Zuzanou se ozvaly spěšné kroky. Lekla se a rychle ohlédla - a málem se zasmála nahlas. Z postranní cestičky vyšel kominík. Jako by vypadl z obrázku - celý v černém, na hlavě kominickou čapku, přes rameno štětku, a v ruce pomlázku. Velikonoční kominík, tak absurdně krásný obrázek. Ale proč by nemohl být na Velikonoční pondělí v parku kominík, a proč ne s pomlázkou?
- Dobrý den, s dovolením, usmála se, když ji míjel a sáhla mu pro štěstí na rameno. Usmál se taky: - Ať vám přinesu štěstí, podíval se na hodinky a přidal do kroku.
Ten kominík zvedl Zuzaně náladu, najednou celý svět zrůžověl. Bude, dnes bude milovat, umiňovala si, toho muže, který na ni měl čekat v kavárně. Nebude ho už vodit za nos, byl tak hodný, tak oddaný, někdy jí přišlo, že ho využívá. Ale dnes ne, dnes bude hodná a něžná.
Bílá kostka Výletní kavárny zasvítila mezi stromy. Zuzana se schovala pod blízký kaštan a vytáhla z tašky zrcátko. Pokoušela si namalovat aspoň rty, ale kapky, které stékaly po zrcátku, kdo to říkal, babičko, že pod stromem prší míň?, jí vracely obrysy vlastních rtů jako v zrcadlovém bludišti, tak toho nakonec nechala. Z vlasů si stáhla mokrou sametku, a nechala je běžet po límci bundy až na ramena. Naposledy se rozhlédla po třech barvách parku a vstoupila do kavárny.
Kromě nudící se servírky za barovým pultem a vrchního, který leštil sklenice, tam nikdo nebyl. Posadila se k nejbližšímu stolku a objednala si kávu.Vytáhla mobil, aby zkontrolovala čas. Souhlasil, ale ta zpráva začínala nějak špatně: Promiň, že ti to neřeknu osobně, ale jsem zbabělec jako většina chlapů…Deset zpráv mi poslal, při jeho tarifu a šetrnosti. To mám místo oběda, pomyslela si Zuzana hořce. Schovala tvář do rukou - a…podruhé během hodiny se lekla. Někdo odsunul židli u jejího stolu. - Kde jste byl?, zeptala se vyjeveně. - Nebojte se, na záchodě, proto jste mě neviděla, odpověděl kominík. - Smím? Přikývla,ale současně namítla: - Nebudu asi dobrá společnice. K cizím lidem se chovej slušně, Zuzanko, promluvila zase babička, nemůžou za to, co tě trápí…
Ten chlap ale nevypadal vůbec špatně - a navíc se nehodlal vzdát: - Už vás někdo vyšlehal? Pletl jsem jí sám, kývl na pomlázku opřenou o zeď, - a přítelkyně nepřišla, a už asi nepřijde, a už asi nikdy…Na vteřinu odvrátil hlavu, a pak se lehce jedním prstem dotkl Zuzanina ramene: - Možná mi přinesete štěstí. Aspoň dneska, dodal rychle. - Můžu vás pozvat na oběd?
Zuzanu něco napadlo a pohlédla na pomlázku. Pentle měla zelené, žluté a bílé.
