Ten strom v němž splynula jsi s kůrou
a já bosý objal hrob a staré listí s tváří hranostaje
jako tebe
s kořeny v pekle a větvemi ve tmě
s kameny slz a hlínou v ústech
shořelý jak oheň
vídám z nebe padat sníh jako zkažené anděly
a maso větru za sklem hnít
když modré hvězdy uvnitř spících růží vycházejí
a já beránky jdu pást ve vlasech tvých
než probudí se město jeho zahrady a špína
v němž střepy od lahví se zprávami hledají kdo chtějí zemřít právě dnes
a skrze svoji krev tak spatřit zlomené světlo
tam slýchám ptáky létat v parách a bdít mrtvé
já jež miluji též
a ráno sbírám na své volské kůži šupiny zlaté
když slunce mne nachází uprostřed ryb
jež ve vodách zrcadel jsou
u nichž nahá se češeš
např: šupiny zlaté - jsou to přece zlaté šupiny...
nebo
ve vlasech tvých - každý ( krom básníků) by jistě řekl: ve tvých vlasech...
Mám vždy pocit, že tímhle vyumělkovaným slovosledem si autor duď lacině pomáhá k rýmu nebo je veden snahou být tak nějak "vznešeně poetický".
Pro mě je to nepřirozené a ruší mě to.
Také z téhle věci cítím trochu pompéznost. Dávám přednost civilnějším kouskům.
Zaujala mě ale část:
... vídám z nebe padat sníh jako zkažený anděly
a maso větru za sklem hnít... ( až zase na ten slovosled)..
I když andělé jsou obecně trochu obehraný materiál, tady se mi líbí.