Bylo slyšet den
a těla
když kruhy na tvé kůži
všude kde jsem se tě dotkl
vyrůstaly z ničeho
a ty zůstala jsi hladinou
na pokraji času
v němž jsme
pak jedl jsem z mrtvých a pil prach
viděl měsíc
jemuž tohle ráno Van Gogh ukousl ucho
nad propastí být jako sebevrah
a on jako Prométheus bílý
ke skále vesmíru je přikován
a nov co nov mu temnota jako krysa
ujídá z obličeje
tak byl jsem němý
a cítil v ústech chuť nezralého obilí
i hořkost poznání
a rozplétal si jazyk
abych mohl milovat
a sbíral křídla shnilá
abych poznal pád
je den a nebe modré tak
že by se po něm dalo plout
jen odvázat loď
jež spí
a dát sbohem
večer najdu směr
až vyjdou hvězdy
nebo jestli rozsvítíš
Verše zabalené v sametu :) Některá místa jsou opravdu nádherná, nejvíc mě zaujala část s chutí nezralého obilí...
Jen malá drobnost - "jakoby tančili se smrtí" - mělo by být zvlášť - "jako by tančili se smrtí" ;)
jinak zasloužený bod...L.