Bílé ráno
ty nevíš
a z mlhy vyvstávají
zmizelé dotyky
proluky vědomí
trhliny v čase
já cítím
že objalo mne světlo hvězd
v té době umírajících snů
kdy ráno je bílé jako padlý sníh
nebo semeno boží
a zpěněné ticho zůstává nám na rtech
jako kroky bolesti v trávě
když vím
bílé ráno
v ulicích zvoní
a bezesní lidé klopýtají kolem vteřin
ve svých kruzích opisují
jeden od druhého znaky nicoty
s těly oděnými do blan a hladin
jakoby šli
kolem stěn
bílé ráno
mé bytí z fosforu a duhy
hoří ti v očích pod víčky z náhrobků
a stará květina voní tak dávně
snad mnou snad jen divně
tvé tělo písek na pobřeží je
bílé ráno
už vím
mé stopy umyje
možná mám pokroucenou fantazii
ale bílé semeno boží...?
to by byl pořádnej naturalismus
je to pro mě taková pára
neurčitá mlha
a až na těla oděná do blan a hladin
a hlavně bytí z fosoforu a duhy
mě ty obrazy nějak zvlášť nezaujaly
ale tyhle dva se mi líbí