V první sloce chybí rým (zákoutí/objetí).
Zákoutí navíc není nijak blíž definováno. O jaká zákoutí se jedná? Světa? Života? Pokoje? Duše? Těla? Ta nejasnost (a nic nevyjasní ani celá báseň) je rušivá.
Navíc je tu NEBUDEM (hovorový tvar), který se tluče s knižním ČÍŠ ve třetí sloce.
Ve druhé sloce "svlékáš mne i když jsem oděna". Není to nějaký nesmysl? Svlékáme snad normálně nahého?
V takových chvílích - ta dvě ch po sobě se těžce zvládají
Co třeba takto:
Hlasem se dotýkáš něžně MÝCH
zákoutí
blízko JAK daleko OBA NÁS
ZARMOUTÍ
Svlékáš mne pohledem AČ NEjsem
oděna
cítím se před Tebou jako strom
bez jména
Poslední sloka už je zase prošpikovaná pomocnými slovíčky (zde, a tak, zas, dál) a frázemi (hořká číš života). Nešlo by to nějak civilněji?