Deprecated: Function split() is deprecated in /DISK2/WWW/dartagnan.sk/mezera-archiv/404.phtml on line 28
mezera.org - Literární server - Dilo - * * * ID10160
Stál a udiveně se rozhlížel kolem. Jako by tu byl poprvé. Všechno se zdálo naprosto cizí, neznámé, nepřístupné. A přeci - žádná proč? žádná kdy? kam? Vržený do neznámého scénáře uprostřed děje: přijímal tu situaci s udivující samozřejmostí. Jen jeho rozedřené nohy pokryté směsí zasychající krve a prachu se snažily vnutit jeho příběhu jiný začátek
Zažloutlá suchá tráva pod ním pomalu mizela vytlačovaná chladnými kameny, jak se dostával stále blíž ke skále, jeho cíli. Byla to ta, která se tyčila majestátněji než ostatní v okolí, převyšovala je ve všech ohledech – výškou, mohutností i strmostí svých stěn. A také hlubokou prázdnotou pod ní. Ledový vítr ho šlehal do tváře, skloněnou hlavou pozoroval jen kousíček vyprahlé země bezprostředně před sebou. Ticho. I to potvrzovalo jeho domněnku: i sám život tu živoří. Vždyť ani stromy tu nedorostou do své velkoleposti!
Šel pomalu. Každým krokem výš, každým okamžikem nejistěji a se stále zatvrzelejším výrazem v obličeji. „Ne!“ vykřikl, když konečně stanul na vršku. Váhal. Dostal až sem, téměř to dokázal. A tváří v tvář cíli,kousíček před ním, se zastavil. Bál se.
V okamžiku, kdy se otáčel zpět, proletěl v jeho bezprostřední blízkosti veliký tmavý dravec. Jako stín se prohnal kolem. Stín s obrovskýma mrtvolnýma očima. Vylekanému podklouzla noha a sotva si stačil uvědomit, kam se řítí.
padám
úzkost mi svírá hrdlo
strach drží má víčka zavřená
obavy mě dusí
nejistota jako hustý šedý dým prostupuje vším chápáním
utrpení posledních kapek plachtících vzduchem bude maximální
každým okamžikem se roztříští--
I.
Ranní slunce mu vykouzlilo na tváři úsměv. Ležel na zemi a pozoroval stébla odkvétající trávy nad sebou. V zádech ještě cítil prudkou bolest. Celý byl nehezky poškrábaný a potlučený. Posadil se. Snažil se rozpomenout, jak se tu ocitl a kde se vůbec nachází. Jako by spadnul přímo s nebe! Pousmál se té představě. Zaklonil hlavu, vzhlédl vzhůru a spatřil nad sebou ve výšce kroužit orla. Vidět tak jeho očima, povzdechl si. Mít tak jeho rozhled... Náhle se dravec z ničeho nic s hlasitým zahvízdáním spustil střemhlav k zemi.
Pak najednou věděl. Věděl, proč tu je. Těžce, s námahou se postavil a začal zvolna stoupat. Čím výše byl, tím lehčí se zdály jeho kroky. A i mysl. S rukama rozpaženýma, jako by chtěl obejmout celý svět pod sebou, se zastavil na kraji kamenitého útesu. Vnímal nádheru kolem sebe, ten dech beroucí souboj živlů, všemi svými rozjitřenými smysly. Těmi, které znal i těmi, jež si neuvědomoval. Zatím. Snad. Ale již brzy...
Přeci zaváhal. Jen slunce už zářilo nad ním. Pohlédl do středu té žhnoucí koule a v okamžiku, kdy ho její jas zcela oslnil a před očima se mu zatmělo, odhodlal se konečně udělat krok do nekonečna.
letím!
stoupám vzhůru v zběsilých spirálách
zářící plameny!
já vás olizuji
vzpínám se k vám
vstříc bezpodmínečné touze hladit a nechat se objímat
pohlcuji a jsem pohlcován
praskání
ledová krusta která mě obklopovala
trhliny ke svobodě
konečně vidím:
střepiny hranic se rozlétávají
mizí v dálce
zvedám číši která přetéká:
neustále se proměňující náhody
vpíjím se v jejich protiklady
jak k sobě natahují ruce
nejvášnivější objetí
rozkoš z neohraničenosti
pučím
rostu
kvetu
zelené šťavnaté šlahouny
rozhazuji je do všech směrů
s lehkostí explodujícího hltám neznámo kolem sebe
ó marnosti
nemůžu se tě nasytit
lehounká pokušení nedosažitelných letmostí!
I.
Vší silou se vyškrábal nahoru z hluboké díry v zemi, pod jejímž okrajem visel bez ponětí o čase a prostoru. Z nadbytku energie jen tak povyskočil do vzduchu. Bosýma nohama se dotýkal vlhké trávy, radostně zářivým pohledem pozdravil orla třpytícího se v poledním slunci a tancem se rozběhl vpřed. Přes pichlavé kamení směrem ke srázu.
... našly by se detaily... místy mi přijde, že máš nutkání použít co nejvíce adjektiv - popis občas bývá (kupodivu) výstižnější, když slovo ponecháš samotné.... tak jako mezi rafinovaně vybranými lahůdkami náhle oceníš obyčejn domácí máslo. Ne "bylinkové", ne s "jogurtovou příchutí", prostě jen tak. (Omluva za polopatický příklad...)
Když jsem to dočetla, téměř se mi kouřilo z hlavy, jak se mi roztočily mozkový závity (či jejich pozůstatky). Podobným dílům zpravidla moc nerozumím, ani tady to není výjimka, ale právě pro ty roztočený závity mě to zaujalo. Když člověka něco donutí přemýšlet, je to asi dobře :o)))
není to dějové
ano, mohl by to snad být symbol, pak by to znamenalo, že se mně povedlo...
co se týká "patetické", druhého odstavce, nevypilovanosti nebo vypilovanosti jazyka - to je to místo, kde si nejsem jistý. přeci jen můj předchozí pokus s prózou byl pravděpodobně maturitní písemka... :))
Jako pocitovka to ujde, i když mi to připadá příšerně patetické, a ve 2. odstavci: "dostával se stále blíž ke svému cíli", ne "jeho cíli". Ale vůbec nechápu děj, pokud to nějaký má. je to jakási časová smyčka, do které se dostal a bude se věčně řítit dolů ze skály, ztrácet paměť, hledět na orla, škrábat se nahoru...? Má to snad být nějaký symbol?
Ještě se vrátím. Je to zajímavá kombinace prózy a volného verše, je to kompaktní pocitová záležitost - na první hlt jsem si to docela vychutnal. Ještě se stavím,
